V prvním díle Strašidýlka Stráši jsme se dozvěděli, že ačkoliv je hlavní postavička strašidlem, sama se bojí tmy a nejrůznějších zvuků. Je něco, čeho se bojíte vy?
Mám na mysli klasické fóbie, např. z pavouků apod. Žádnou fóbií netrpím, ale jsou věci a situace, které nemám ráda. Třeba místa, kde je hodně lidí. Vyhýbám se davům a nechodím ani na koncerty, kde nejsou přesně určená místa k sezení. Ale vzpomínám si, že jako dítě jsem se bála tmy a samoty. A cestou ze školy jsem se bála, abych nepotkala dva propadlíky, kteří tehdy byli postrachem celé školy. Kolovaly o nich hrozné historky a nevěděli si s nimi rady ani učitelé. Asi jsem se bála právem, protože v dospělosti oba velice špatně dopadli. Na ty dva jsem si tak trochu vzpomněla, když jsem psala pokračování Strašidýlka Stráši, protože i on má potíže s nepříjemnými spolužáky.
Druhý díl s názvem Strašidýlko Stráša hasí průšvihy vychází v květnu. Prozradíte nám, jaká dobrodružství na Strášu čekají tentokrát?
Stráša začal chodit do školy, po čemž na rozdíl od lidských vrstevníků velice toužil. Tam s překvapením poznává, že ne všechny děti se k sobě chovají hezky, a protože je jiný než ostatní děti, stává se snadným cílem. Ale hlavně musí zjistit, jaké je jeho místo ve světě – a to jak ve světě lidském, tak v tom strašidelném. A tak celou knihu pátrá, jaké je vlastně strašidlo, zkouší různá strašidelná „řemesla“- třeba jestli náhodou není vodník, čert, víla nebo hejkal… a snažíse taky vymyslet, jak se se svými kouzelnými schopnosti uplatnit ve světě lidí.
Píšete jak knihy pro dospělé, tak knihy pro děti. Není pro vás „přepínaní“ stylů psaní občas obtížné?
Dětské knihy většinou píšu v mezidobí mezi knihami pro dospělé. Psaní dětských knih je pro mě něco jako psychoterapie, oddech od světa dospělých, návrat do dětství. I proto jsou moje knihy pro děti spíš laskavé, i když i v nich se zřejmě lehce ukazuje moje učitelská minulost. Smutná témata nechávám jiným. Rozdíl je i v tom, že když píšu román, jsem na to sama. Teprve když dopíšu, vstupují do procesu vzniku knihy další lidé – redaktoři a grafici. Dětská kniha je výsledkem větší spolupráce – u Stráši s redaktorkou Lucií Hášovou Truhelkovou, která je sama autorkou dětských knih, a samozřejmě s ilustrátorkou Galinou Miklínovou. Výtvarná stránka knihy je u knih pro děti hodně důležitá, je to polovina úspěchu a Galina je zkušená ilustrátorka. Můžu se spolehnout, že odvede výbornou práci.
Co vás na psaní knih pro děti baví nejvíc?
Můžu opravdu popustit uzdu fantazii. A to mám ráda. I když i u dětských knih je potřeba ověřovat fakta, nevařit z vody. U Stráši toho rešeršování moc nebylo, ale když jsem psala třeba knihu o medvídkovi Teribearovi, hodně jsem si ověřovala, kde které zvířátko bydlí a čím se živí, abych nepsala úplné nesmysly. V knize Modrá planeta jsem dohledávala fakta o životě dětí z různých koutů světa. V knize Kapka Ája jsem si zjišťovala, jaký je rozdíl mezi čističkou a úpravnou vody. Ale i to mě baví. Jen škoda, že si nezapamatuju všechno, co se při dohledávání dozvím.
Jaká byla v dětství vaše nejoblíbenější pohádková postava?
Nevzpomínám si, že bych někdy měla oblíbenou knižní nebo pohádkovou postavu. Asi je to tím, že jsem nikdy netíhla k nějakým vzorům. Hodně jsem četla, k některým knihám jsem se vracela – třeba ke knihám Astrid Lindgrenové nebo knihám o Gabře a Málince Amálie Kutinové, ale vždycky jsem četla spíš kvůli příběhům.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Jaroslav Fikota
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
