Česko-rumunskou autorku s pseudonymem D. B. Peck (*1999) jsem zaznamenala už v roce 2024, kdy jí vyšla prvotina Sociopat. Námět knihy mě lákal, ale až její druhá kniha mě donutila přečíst si dílo mladé autorky. Život aneb na konci stejně všichni umřou se dočkal velkolepého nakladatelského přístupu – obálka i ořízka jsou skvěle zpracované a volají po tom, aby si román čtenář vzal do ruky, prozkoumal a prolistoval. Z tohoto pohledu perfektní. Až na to, že...

Kniha mě přitáhla od první stránky. Ne, rovnou od prvních slov. Nedokážu popsat, jak to Perrinová dělá, ale její um vtáhnout čtenáře do děje už takto od začátku je dechberoucí.

Nakladatelství Slovart pokračuje ve vydávání „connellyovek“ – Město kostí je detektivka par excellence!

V letošním roce vyšla spisovatelce Lence Rožnovské kniha Neříkej mi špeku. Hlavní hrdina knihy je Sebastian Rybka, kterému máma říká Sebčo nebo Sebíku, táta na něj volá Bene. Jméno dostal podle Sebastiana Vettela, německého automobilového závodníka. Avšak Ben se zřejmě pilotem formule 1 nikdy nestane. Má totiž nadváhu. Jak se s tím chlapec vyrovná, se nechte překvapit v knize, kterou vydalo nakladatelství Albatros ve spolupráci s nakladatelstvím Pasparta.

Když se čtyři kamarádky z města rozhodnou místo každoročního povyražení u moře vydat na pořádně náročnou túru do norských hor, tušíme, že to nebude úplně bezproblémový výlet.

V nakladatelství Paseka letos vyšla kniha Vymahačka od spisovatele Martina Müllera. Nechte se s tímto románem přenést na Ostravsko devadesátých let.

Puberťák Erik, který v raném mládí zažil nejhorší hrůzu hrůz, mění s matkou prostředí. Nastupuje do nové školy a aby pomohl matce s účty, které se jen vrší, chodí na nejrůznější brigády. Je jasné, že tím školní výsledky utrpí, jenže je to chlapec ješitný a je mu tím pádem proti srsti přijmout jakoukoli nabízenou pomocnou ruku.

Někdy si říkám, jak těžká musela být pro ženy a potomky situace, kdy je hlava rodiny nucena na delší čas opustit své rodinné zázemí, a někdy se i měsíce, ale často i roky, dozvídat o svých blízkých pouze z dopisů. Dnes se s nimi, díky rozvoji moderních technologií, mohou spojit alespoň za pomocí telefonů, skypu apod. V minulých stoletích nebyly takové odluky ničím výjimečným, ale uvědomujeme si, že k nim dochází v hojné míře i v dnešní době?

Až úvod povídkového souboru Sudety Ztracený ráj mě hlouběji přiměl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby nedošlo k rozvratům, které přinesla první a druhá světová válka a dění před ní a po ní – v pohraničí by stále pospolu žili obyvatelé, kteří by byli rozmanití jazykem, původem, tradicemi a co je hlavní, bydleli by vedle sebe víceméně v pokoji. Některé části pohraničí mají pro některé z nás a i pro mě neobvyklé kouzlo. Mohou být vyhaslé, pozapomenuté, klidné, protkané tajemstvím, krutostí, ale také neskonalými přírodními úkazy. Zkrátka vábí. A zároveň i po desítkách let od bezpráví, které se tam dělo a které je v těch krajinách promořené až do kořenů, vzbuzují bolest.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o své pocity z karet s názvem Magické rostliny. Nejsem žádná kartářka a karty jsem si nikdy nevykládala ani nenechala nikým vykládat. Tento jedinečný balíček mě však až magicky přitahoval, nemohla jsem na něj přestat myslet a neustále jsem si jej vybavovala. Usoudila jsem, že tohle je jasné znamení, že karty mám mít.