V letošním roce vyšla spisovatelce Lence Rožnovské kniha Neříkej mi špeku. Hlavní hrdina knihy je Sebastian Rybka, kterému máma říká Sebčo nebo Sebíku, táta na něj volá Bene. Jméno dostal podle Sebastiana Vettela, německého automobilového závodníka. Avšak Ben se zřejmě pilotem formule 1 nikdy nestane. Má totiž nadváhu. Jak se s tím chlapec vyrovná, se nechte překvapit v knize, kterou vydalo nakladatelství Albatros ve spolupráci s nakladatelstvím Pasparta.

Nakladatelství Slovart pokračuje ve vydávání „connellyovek“ – Město kostí je detektivka par excellence!

Když se čtyři kamarádky z města rozhodnou místo každoročního povyražení u moře vydat na pořádně náročnou túru do norských hor, tušíme, že to nebude úplně bezproblémový výlet.

V nakladatelství Paseka letos vyšla kniha Vymahačka od spisovatele Martina Müllera. Nechte se s tímto románem přenést na Ostravsko devadesátých let.

Puberťák Erik, který v raném mládí zažil nejhorší hrůzu hrůz, mění s matkou prostředí. Nastupuje do nové školy a aby pomohl matce s účty, které se jen vrší, chodí na nejrůznější brigády. Je jasné, že tím školní výsledky utrpí, jenže je to chlapec ješitný a je mu tím pádem proti srsti přijmout jakoukoli nabízenou pomocnou ruku.

Někdy si říkám, jak těžká musela být pro ženy a potomky situace, kdy je hlava rodiny nucena na delší čas opustit své rodinné zázemí, a někdy se i měsíce, ale často i roky, dozvídat o svých blízkých pouze z dopisů. Dnes se s nimi, díky rozvoji moderních technologií, mohou spojit alespoň za pomocí telefonů, skypu apod. V minulých stoletích nebyly takové odluky ničím výjimečným, ale uvědomujeme si, že k nim dochází v hojné míře i v dnešní době?

Až úvod povídkového souboru Sudety Ztracený ráj mě hlouběji přiměl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby nedošlo k rozvratům, které přinesla první a druhá světová válka a dění před ní a po ní – v pohraničí by stále pospolu žili obyvatelé, kteří by byli rozmanití jazykem, původem, tradicemi a co je hlavní, bydleli by vedle sebe víceméně v pokoji. Některé části pohraničí mají pro některé z nás a i pro mě neobvyklé kouzlo. Mohou být vyhaslé, pozapomenuté, klidné, protkané tajemstvím, krutostí, ale také neskonalými přírodními úkazy. Zkrátka vábí. A zároveň i po desítkách let od bezpráví, které se tam dělo a které je v těch krajinách promořené až do kořenů, vzbuzují bolest.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o své pocity z karet s názvem Magické rostliny. Nejsem žádná kartářka a karty jsem si nikdy nevykládala ani nenechala nikým vykládat. Tento jedinečný balíček mě však až magicky přitahoval, nemohla jsem na něj přestat myslet a neustále jsem si jej vybavovala. Usoudila jsem, že tohle je jasné znamení, že karty mám mít.

Padesátiletá Ilona přijíždí na prázdniny do své domoviny na Těrlicku, kde se chce věnovat své chřadnoucí matce Gretě, u níž se s mladším bratrem obávají stále se zhoršujícího stavu demence. V horších chvílích mluví o věcech, které Iloně nedávají smysl a malinko ji děsí.

Když jsem se pustila do prvního dílu série Greta (titul nese název S Gretou si nic nezačínej) německé autorky Susanne Abel, nečekala jsem, jak hlubokou stopu ve mne její román zanechá. Volné pokračování, které vyšlo letos v Našem nakladatelství pod názvem Co jsem nikdy neřekla, bylo strhující naprosto stejným způsobem.