Začít hrát
 
 

Ještě pořád je čas naskočit do Kukyho podzimní pátračky. Hádejte názvy knih a vyhrajte bezva ceny!

  • Zákaznická linka 597 490 490

Vojtěch Bernatský: „Psaní je pro mě droga a koníček.“

archiv revue
Vojtěch Bernatský, autor, který dosud rozdával úsměvy především dětem a rodičům, se tentokrát pustil do vyprávění jen pro dospělé. V románu Když kvete wiliwili ukazuje, že pokud člověk neztrácí naději, lze i v těžkých chvílích najít světlo. O tom, jak se rodí postavy s reálnými obrysy, jaké to je balancovat mezi bolestí a útěchou a proč je pro něj psaní životní drogou, mluví v rozhovoru, ve kterém nechybí optimismus, humor ani sportovní metafory.
Název knihy vychází z havajského přísloví Když kvete wiliwili, tak koušou žraloci. Co toto přísloví přesně znamená?
Wiliwili je vzácný strom, který roste jenom na Havajských ostrovech a místní obyvatelé o něm vyprávějí spoustu bájí. To přísloví znamená něco v tom smyslu, že krásná žena přitahuje muže „žraloky“, kteří se o ni perou. Zasáhne vyšší moc, aby se rivalita nevymkla z rukou. V mém příběhu jde vlastně o jakési varování před osudovými událostmi, které mohou v životě nastat.

Do jaké míry jste při vytváření románových postav čerpal z osobních zkušeností?
Vlastně v každé postavě vždycky někoho vidím, a protože moje představivost je bezbřehá, vidím toho dotyčného velmi jasně (smích). Takže každá postava má jistý reálný šedý základ a já mu přidávám barvy a odstíny.

Hrdinové knihy Když kvete wiliwili čelí tragickým situacím. Jak jste hledal rovnováhu mezi bolestí a nadějí?
Snažil jsem se v každém okamžiku vcítit do hlavního hrdiny Davida Vronského a představoval jsem si, jak bych asi reagoval já sám. V tomhle ohledu je to do jisté míry citová a emoční autobiografie. Naděje v mém i Davidově životě hraje obrovskou roli. Bez naděje, lásky a rodiny si to nedokážeme ani jeden z nás představit. Snažil jsem se v téhle nelehké době napsat příběh právě o těchto atributech.

Kdo bývá vaším prvním čtenářem a zároveň prvním kritikem?
U pohádkových knížek jsou to samozřejmě děti. V tomto případě to byla manželka a taky paní učitelka našeho syna Matyáše, který chodí do třetí třídy. Po přečtení rukopisu mi napsala, že je to krásné pohlazení po duši. Pokud by tedy tuhle emoci můj příběh vyvolal i u čtenářů, budu moc šťastný. Víte, byl to můj cíl. Aspoň na chvíli prostřednictvím velké lásky a naděje zapomenout na nelehkou dobu dnešních dnů.

Dosud jste psal knížky pro děti a veselé příběhy o rodičovství. Co vás přivedlo k myšlence pustit se do románu pro dospělé?
Já vlastně pokračuji i s pohádkami. Aktuálně mi vyšla druhá pohádková knížka Sporťákovy pohádky z celého světa a mám z ní taky velkou radost. Opět jsem se snažil, aby příběhy bavily děti, ale taky ty, kteří je předčítají. A stejné je to i s mým psaním. Prostě mě to musí bavit. Psaní je pro mě droga a koníček. Sbírám náměty a příběhy, jsem jako houba a sám jsem moc zvědavý, co do sebe zase natáhnu a do čeho se zase pustím.

Jste od přírody veselý člověk. Máte recept na udržení si optimismu i ve složitějších chvílích?
Moje manželka říká, že jsem od přirození optimista (smích). V létě často jezdíme k takovému staršímu páru do Chorvatska a ten pán, jmenuje se Martin, vždycky říká – Tak je to. A mě se to vlastně moc líbí. Prostě život nám přináší okamžiky a situace, které tu najednou jsou a my se s nimi chtě nechtě musíme poprat. A pokud máme lásku, rodinu, naději a víru v další, třeba lepší den, žijeme s úsměvem a doufáme, že těch lepších chvilek bude mnohem více než těch horších. Prostě – Tak je to.

Přemýšlíte už nad dalším románem, nebo se vrátíte spíš k lehčím žánrům?
Pořád přemýšlím a vymýšlím a dumám. Nedokážu jen tak sedět. Tak dobře, já vám to prozradím. Zrovna teď si trošku připadám jako pan Čapek. Dokončuju totiž psí pohádky. Co pohádka, to jiné plemeno. Tak snad se budou líbit.

Jak se vám daří skloubit kariéru moderátora s psaním knih?
Právě díky práci ve zpravodajství a sportovní redakci České televize jsem si osvojil práci se slovy a textem. A taky jsem získal pro mě velmi důležitou schopnost zkratky. Každý to cítíme určitě jinak, a to je dobře. Já jen, že nemám rád dlouhé okecávání, potažmo popisování. Prostě ctím hesla jako výstižně, poutavě a vtipně. Takže jsem své práci vlastně vděčný za to, že jsem se naučil psát, a teď si můžu plnit své dětské sny o tom, že jednou budu spisovatelem. Prostě kloubím hodně a kloubím rád.

Kdyby váš život byl sportovní přenos, jaký moment byste označil za „gól“?
Byly by to jednoznačně tři góly najednou. Takže takový hattrick. 1:0 – to, že jsem měl to štěstí a potkal jsem svoji ženu. 2:0 – narození dcery a 3:0 narození syna.

Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv Vojtěcha Bernatského
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Když kvete wiliwili

5.0 1
399 327
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Podívejte se s námi, o jaké tituly se v tomto měsíci obohatil svět společenských her. A pojďte si zasoutěžit o oblíbené hry.
Jak mě unikátní španělské puzzle naučilo mluvit španělsky.
Josef Jonáš, původně lékař-psychiatr, je považován za zakladatele a průkopníka celostní medicíny u nás. Jeho knihy patří v oblasti alternativní medicíny k těm nejprodávanějším. Poslední kniha, nazvaná Emoce – klíč k uzdravení, vychází nedlouho po jeho osmdesátých narozeninách a následném nečekaném uzavření jeho životní cesty. Tento rozhovor natočený před jeho odchodem je určitou životní rekapitulací.