Na světě je 70 milionů dětských nevěst, které jsou donuceny uzavřít nechtěný sňatek před osmnáctými narozeninami.“ – citace z knihy, str. 5 –
Amani měla štěstí. Ač její rodiče pocházejí oba ze Sýrie, z rodné země se vydali za lepší vidinou budoucnosti do Benátska. Amani pochází ze šesti sourozenců a v Itálii si od malička přivykla na místní styl života. Užívá si svobodu v tom, co říká, co si na sebe obléká, s kým se schází. Ve třinácti potkává Andrea, do kterého se zamiluje a on její city opětuje. Rodí se láska, která má vydržet navěky.
„O životě těch druhých víme málo, nebo nic, a tohle si musíme připomínat, než začneme soudit. Každý si v nitru nosí své bolesti, viny, vzpomínky a smutky.“ – citace z knihy, str. 13 –
Když se shodou okolností přijde na nesrovnalost v jejím pase, musí Amani pro další fungování v evropské zemi chybu opravit přímo na syrských úřadech. Návštěvu rodné země si chce patřičně užít, plánuje poznat své kořeny a tolik odlišné prostředí, ve kterém žije zbytek její rodiny – tety, strýcové, sestřenice a bratranci. Matka jí má dělat na pětidenní rodinné návštěvě do jedné zapadlé syrské vesnice doprovod.
Matka, kterou Amani z celého srdce miluje a které stoprocentně důvěřuje, ji nakonec zradí. Můj mozek naprosto nepobíral důvody, které ji vedly k tomu, aby dceru vytrhla ze svobodného a krásného italského prostředí a doslova ji vehnala do náruče neznámému násilníkovi. Co hůř, násilnicky se nechová jen její budoucí manžel, kterého jí strýcové vybrali, ale většina mužských členů rozvětvené rodiny. Pryč je svoboda. Pryč je studium. Vyhlídky na šťastnou budoucnost se propadly na dno místní studny se slanou vodou. Teď musí poslouchat na slovo, plnit ženskou roli tak, jak je v arabském světě nastaveno, halit celé tělo do černé abáje a na výdobytky moderní doby jen tiše vzpomínat. Amani připadalo, že se ocitla v jedné z kapitol dějepisu, které hovoří o dávné, dnes už zaniklé civilizaci. V tak odlišném prostředí se ocitla.
Vzpomínat může i na svého milého v Itálii. Jen vidina toho, že ho ještě jednou v životě spatří, ji zachraňuje od myšlenek na sebevraždu.
„Dokud ti svobodu nevezmou, ani si neuvědomuješ, že ji máš. Neuvědomuješ si, nakolik je pro tebe svoboda nezbytná, dokud ji neztratíš.“ – citace z knihy, str. 19 –
Zcela nechutný postoj matky (a později i starší sestry) se Amani později snaží ospravedlnit. Na mě ale její snahy o odpuštění neplatí. Z matčiny strany se jednalo o promyšlený kalkul, z kterého se mi svíral žaludek. Ze života udělala dceři zcela vědomě peklo na zemi. Jednání sestry bylo na jednu stranu pochopitelné, na druhou nesmírně sobecké.
„Možná, když tolik trpíte, zapomenete, co je štěstí, abyste necítili, že vám chybí, zapomenete na lásku a přivyknete na vyprahlost.“ – citace z knihy, str. 109 –
Naštěstí si matka po více než roce strádání snad i uvědomila, jak její mladší dcera v Sýrii trpí a že jí hrozí dokonce smrt z nenávisti. Při první možné příležitosti proto míří zpět do Itálie.
Za mne by si román Mami, slituj se, který letos vyšel v dotisku u nakladatelství Alpress v edici Klokan, zasloužil více stránek a v některých momentech i zabrousit více do hloubky určitých událostí. Zejména pak nakvap ukončení celého příběhu, kde jsem se nedozvěděla nic o tom, kam se poděl Andrea. Zajímalo by mne i mnoho dalšího. Nicméně i tak příběh podává zevrubný obraz chování některých neosvícených mužů v těchto zemích (nutno zdůraznit, že opravdu ne všichni jsou stejní!), kteří si násilím páchaným na ženách a dětech dokazují svou přesilu a moc. Z žen se stávají pouhé stíny, zcela podřízené vůli mužů.
Autorkami románu jsou hlavní hrdinka Amani El Nasif a italská novinářka Cristina Obber, jež se dlouhodobě zabývá bezprávím žen ve společnosti.
Autor: Denisa Šimíčková
