
Autorka knihy Maggie O´Farell se narodila v Irsku a předtím, než vydala tuto autobiografickou knihu, napsala a vydala sedm knih. Až si přečtete I am, I am, I am, možná zjistíte, že si chcete přečíst i její ostatní knihy. Všechny za to stojí, získaly dobré kritiky a mnohé z nich byly i oceněny. Ale teď už k věci, jdeme na schůzku se smrtí. Vlastně, na sedmnáct schůzek se smrtí. Druhé dítě Maggie se narodilo s chronickou nemocí a vzhledem k její závažnosti těch schůzek bude možná časem ještě víc. Autorka se ve své knize rozhodla sdílet strach, bolest i velice soukromé zkušenosti. Možná to byla i určitá forma terapie a způsob, jak celou tu situaci přežít a nezbláznit se, protože, co dělat, když existuje reálné riziko, že vám umře dítě? Člověku rázem běhá mráz po celém těle. V některých okamžicích už cítila, jak jí smrt dýchá na krk, a pak šel život přes všechno dál.
„We are, all of us, wandering about in state of oblivion, borrowing our time, seizing our days, escaping our fates, slipping through loopholes, unaware of when the axe may fall.“

„I have to get away. I have to work and work so that I can leave and only then can I create a life that will be liveable for me. When you negender a life, you open yourself to risk, to fear. Holding my child I realised my vulnerability to death: I was frightened o fit, for the firs time. I knew all to well how fine a membrane separates us from that place, and how easily it can be perforated.“

-ice-