Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR 2 – již SKLADEM

Kniha smíchu a zapomnění je knihou směšnosti a směšnosti dovádění do důsledků

archiv revue
Texty Milana Kundery jsou komponovány krásnou, brilantní češtinou. Nejinak je tomu i v případě Knihy smíchu a zapomnění, napsané v první verzi už během 70. let 20. století, tedy v době blížící se Kunderovy emigrace. Vybroušený, a přitom lehce plynoucí, krásný jazyk Kunderových románů si pokaždé nesmírně užívám a myslím, že i vy získáte od začátku tentýž milý dojem.
Rada na začátek: Pokud má být toto vaše první kniha od slavného autora, zapomeňte s klidným srdcem na intelektuálskou úctu, kterou k velkému českému a francouzskému spisovateli dost možná chováte a dovolte si bavit se.

I když podle toho, jak se to vezme. Sylvie Richterová, která pro nejnovější české vydání Knihy smíchu a zapomnění napsala doslov, používá k popisu Kunderovy romanopisecké metody slovo meditace. Románové meditace. Proto si musím položit otázku (a dát si na ni rovnou odpověď), jestli je vůbec přípustné se v meditaci bavit. Samozřejmě, že je! Troufám si tvrdit, že v zájmu co nejlepšího účinku je to velmi žádoucí.

Neočekávejte však komedii, i když vyloženě směšných momentů se v autorem režírovaných situacích dočkáte také. Román je pro Kunderu především jedním z možných způsobů poznání. Autorova bezmála vědecká metoda, tak systematickou mi připadá, potřebuje vyprávění jako prostor, v němž uvádí své postavy do pečlivě budovaných, až modelových scén, v nichž se nějak chovají a on je pilně studuje. Tu z jedné, tu z druhé strany. Pokud to uzná za vhodné, postavy vymění, zaranžuje jiný příběh, nastolí další situaci, aby se na své téma pokusil podívat z dalšího myslitelného úhlu.

Ostatně o tom ke konci Knihy smíchu a zapomnění sám hovoří: „Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu.“ A ztrácí se i čtenář. Kundera odpovědi nedává, pouze kolem nich soustředěně krouží. Nakonec nevíme nic s naprostou jistotou, nemáme své odpovědi, ale můžeme si být jistí, jaké nejsou a co jimi není. Aspoň že tak.

Román ve formě variací bych chtěl zdůraznit. Jeho trváním neprostupuje jedna linka děje, postavy jednotlivých částí se nesetkají ve velkolepém finále. Dějí se, aby demonstrovaly; trochu jako znaky. V knize se na určitém místě dokonce přímo dočtete, že i soulož! se dá považovat za jakýsi znak… Další rada: na tohle se snažte nemyslet, ať už při souloži nebo při čtení.

Zvykl jsem si dělat výpisky z knížek, které čtu, a přestože jsem se tentokrát snažil krotit, vědom si toho, že velká spousta Kunderových vět by se dala rovnou tesat a mohlo by hrozit, že se četba tohoto nikterak rozsáhlého textu velmi, velmi natáhne, následující úryvek mi připadal obzvláště důležitý: „Ano, když se překročí hranice, ozve se osudově smích. Ale když se jde ještě dál, ještě i za smích? (…) Opakování je jen jeden ze způsobů, jak učinit hranici viditelnou. Čára hranice je přikryta prachem a opakování je jako pohyb ruky, která ten prach odhrnuje.“

Vzpomínám si, že se v té pasáži píše o člověku, který při představení vyvolával v publiku smích nekonečným soustředěným opakováním několika monotónních úderů do klapek klavíru, přičemž svým zjevem a vystupováním budil dojem klavírního mistra. Opakování, souvisí snad i se zapomněním, například opakování historie, variování v různých měřítkách se v románu objevuje často. Variační mistrovství obdivuje Kundera u pozdního Beethovena a tak dále, a tak podobně.

Milan Kundera je především ale sám mistrem svého řemesla a brilantní myslitel. Nebudu vás připravovat o radost z čtení jeho posledního (znovu) česky vydaného románu ve variacích, ve skutečnosti vyšel v češtině poprvé v roce 1981 u manželů Škvoreckých, ale tato definitivní česká verze je autorem nově zredigovaná, proškrtaná i doplněná, dalším vyzrazováním motivů jednotlivých prozaických meditací… Zajímavou jsem shledal kupříkladu nastíněnou souvislost smíchu s dobrem a zlem. Dobře, ten byl poslední.

Kniha smíchu a zapomnění je knihou směšnosti a směšnosti dovádění do důsledků. Hlavu vzhůru a vzhůru do toho, protože „mystik se nesmí bát směšnosti, chce-li dojít až na konec, na konec pokory, anebo na konec slasti.“

Autor: Standa Černý
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština
Kniha smíchu a zapomnění
Čeština

Kniha smíchu a zapomnění

5.0 1
352 289
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

MUDr. Josef Jonáš patří mezi nejvýznamnější světové průkopníky a propagátory přírodní medicíny, které se věnuje už více než padesát pět let. Po ukončení studia a působení v oblasti psychiatrie se začal zabývat akupunkturou a dalšími metodami alternativní diagnostiky a léčby. Svůj odborný zájem zaměřil především na výzkum tradiční čínské medicíny, což ho přivedlo k vývoji vlastní „Metody kontrolované a řízené detoxikace organismu“. Kniha Josef Jonáš 80 let i náš rozhovor nabízí hlubší pohled na osobnost a práci průkopníka detoxikace.
Když jsem se pustila do prvního dílu série Greta (titul nese název S Gretou si nic nezačínej) německé autorky Susanne Abel, nečekala jsem, jak hlubokou stopu ve mne její román zanechá. Volné pokračování, které vyšlo letos v Našem nakladatelství pod názvem Co jsem nikdy neřekla, bylo strhující naprosto stejným způsobem.
Mordparta Ostrava nabízí to nejlepší, po čem mohou fanoušci true crime sáhnout. Je to silné kafe. Kniha se soustředí na práci a kariéru Lubomíra Valeriána, někdejšího šéfa ostravské mordparty, a zároveň detailně popisuje některé z nejzajímavějších a nejbrutálnějších případů, na kterých se podílel. Autorům se podařilo vytvořit dílo, které je nejen poutavé, ale i precizně zpracované.