Co vás přivedlo k žánru true crime? Pamatujete si třeba první případ, který vás zaujal nebo šokoval?
Moje první setkání s touto tematikou bylo skrze Mlčení jehňátek. Ač je Hannibal Lecter fiktivní postava, Thomas Harris se ve svém díle inspiroval reálnými případy a vše konzultoval s odborníky z FBI – například s Johnem E. Douglasem, jehož kniha Mindhunter ostatně vyšla u Joty. Od Lectera to byl už jen krok k true crime – někde jsem zahlédl Černou knihu sériových vrahů a ze zvědavosti si ji koupil. Nejvíc mě v ní šokoval případ nekrofilního sériového vraha Edmunda Kempera, muže s IQ přesahujícím 140. Nechápal jsem, jak je takto inteligentní člověk schopen takových zrůdností.
Stojíte za sérií mimořádně úspěšných besed Plzeňské zločiny a Po stopách fenoménu true crime. Jak jste vybíral případy, kterým se na besedách věnujete? Máte odborné konzultanty – kriminalisty, nebo třeba právníky a psychology?
Během série Plzeňské zločiny přednášela dvojice z plzeňské kriminálky – jedním z nich byl operativec František Müller. Na začátku jsem měl v hlavě případy, které jsem si vybavoval z práce v novinách, a právě František, dnes mj. autor dvou true crime knih, na většině z nich pracoval. Většinou šlo o vymykající se kauzy – dva bratři, z nichž se stali vrazi, zákeřný útok kyselinou, muž, který rozčtvrtil svého šéfa a ostatky naházel do řeky, a další. Dvojice popisovala případy z jejich pohledu krok po kroku – od výjezdu na místo činu až po soud. Posluchači jim doslova koukali pod ruce. Po stopách fenoménu true crime je série, která běží tento rok – bavím se s různými lidmi o žánru true crime a jejich vnímání jeho úspěchu či etických stránek, které přináší. Od ředitele policejního muzea přes psychology až po filmové scenáristy a novináře.
Asi pro každého tvůrce v true crime žánru je náročné najít rovnováhu mezi tím být poutavý pro čtenáře a posluchače a zároveň respektovat oběti a jejich rodiny. Jak se to daří vám? Existuje hranice, za kterou byste nešel?
Respekt je absolutní základ. Pokud ho ztratíte, přestáváte být dokumentaristou a stáváte se parazitem. Musíme jako autoři myslet na to, že stále žijí lidé, kterých se případy týkají. Na přednáškách byl například bratr zavražděné, teta se strýcem zavražděného, bývalá partnerka vraha nebo přítel ženy, která zabila jejich novorozené dítě. Každý se s tím vyrovnává jinak, někdy i tím, že sleduje, co se o případech i po letech píše nebo točí. Ale vidět tam mrtvé tělo svých blízkých asi úplně nepotřebují. Doufám, že své hranice mám nastavené dobře – často jsem jak v novinách, tak během psaní řešil, jaké informace zveřejnit a jaké už jsou za hranicí. Fotky těl, necitlivé detaily nebo spekulace tam místo nemají.
Stal jste se ambasadorem True Crime edice Nakladatelství JOTA, která aktuálně čítá sedm knih. Proč byste čtenářům doporučil právě tuto edici? Máte mezi knihami favorita?
JOTA přistupuje k true crime s důrazem na kvalitu a podle toho vybírá i knihy. Edice je pestrá. Kdybych k ní měl jakékoli výhrady, své jméno bych s ní nespojil. Knihy dodržují to, co zmiňuji výše. Vyzdvihl bych zejména Columbine, popisující nejznámější školní masakr v USA, protože se neomezuje jen na pachatele, ale věnuje se i selháním společnosti, médií a systému. A obětem – na ty se občas v true crime literatuře zapomíná. Pak samozřejmě Ann Rule a její Ted Bundy, vrah po mém boku, to je zásadní kniha žánru. A dost mě bavila kniha BTK: Spoutat, mučit, zabít. Nelekejte se názvu – je dost o práci policistů, kterým vrah dlouhé roky unikal.
Mohl byste čtenářům představit Eda Geina, o kterém je právě vydaná kniha Deviant?
Ed Gein byl samotář žijící v zapadlém koutě Wisconsinu, který se po smrti své matky zcela odtrhl od reality. V padesátých letech šokoval Ameriku, když se ukázalo, že nejen vraždil, ale také exhumoval těla a vytvářel z nich různé předměty – od lamp potažených lidskou kůží, opasků z bradavek až po kostýmy. Jeho dům připomínal výjev z hororu. Gein nebyl sériový vrah v klasickém smyslu – zabil dvě ženy, což bylo podle tehdejší klasifikace FBI na sériového vraha málo. Ale šílenost jeho činů a zvláštní směs naivity, psychózy a brutality z něj udělala archetyp „monstra odvedle“.
Proč právě Gein tak hojně inspiroval spisovatele a filmaře?
Protože to byla realita. Izolovaná farma plná trofejí z lidských těl, posedlost matkou, rituály s ostatky – tohle žádný scenárista v té době nevymyslel. Horor byl tehdy často propojený se sci-fi, atomovou hrozbou a paranormálními či okultními motivy. Až Alfred Hitchcock se svým Psychem, inspirovaným stejnojmennou knihou Roberta Blocha, nastartoval lavinu zájmu o realističtější zobrazení vraha. Bloch se inspiroval právě Edem Geinem, respektive jeho posedlostí matkou a dalšími fragmenty případu – bydlel nedaleko a o kauze se doslechl. V hororovém žánru bodovaly i další díla inspirovaná Geinem – ať už kultovní film Texaský masakr motorovou pilou, kde se režisér Tobe Hooper inspiroval maskami z lidské kůže a dalšími detaily, nebo kniha a následně film Mlčení jehňátek, kde byl Gein částečnou inspirací pro postavu vraha Buffalo Billa.
V True Crime edici Joty vyšly i dvě knihy královny true crime žánru, už zmíněné Ann Rule. Té vstoupil jeden z nejhorších amerických sériových vrahů přímo do osobního života…
Ann Rule je výjimečný případ – autorka, která se dostala až na samotnou hranici mezi dokumentem a osobní zkušeností. Pracovala s Tedem Bundym jako dobrovolnice v krizovém centru, aniž by tušila, že muž vedle ní se stane o pár let později jedním z nejbrutálnějších vrahů americké historie. Když vyšlo najevo, že vrahem je Bundy, rozhodla se napsat knihu, která se stala, logicky, bestsellerem – protože nabízí unikátní pohled na vraha nejen očima vyšetřovatelů, ale i člověka, který ho osobně znal. Ale to, že někdo z nás potká nebo zná vraha, se stává. Sám jsem u soudu fotil vraha, který předtím zastřelil domovníka. Po cestě do redakce jsem přemýšlel, odkud ho znám. Pak mi došlo, že dělal ochranku v obchodě, kam jsem často chodil.
Vy sám jste se čerstvě zařadil mezi true crime spisovatele. O čem je vaše první kniha Dva na vraždu? A chystáte i něco dalšího?
V knize Dva na vraždu s kolegou Janem Thomayerem popisujeme tři případy vraždících dvojic. Kolega zpracoval masovou vraždu rodiny, známou jako kolínský masakr, a případ zapomenutého sériového vraha ze sedmdesátých let. Já jsem rozsáhle zpracoval případ Josefa Kotta a Michaela Kutílka, prvních polistopadových sériových vrahů – během 26 hodin zavraždili čtyři lidi, pátý jen zázrakem přežil. V textu mluví množství lidí vůbec poprvé – od policistů stojících za jejich dopadením, přes řidiče kamionu, kterému Kutílek prostřelil hlavu, až po argentinskou vymítačku, která z Kutílka ve věznici vyháněla ďábla. A společně chystáme další knihu, právě do True Crime edice Joty.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv autora
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
