Na pultech knihkupectví se právě objevila kniha pro děti Nebojácné tlapky. Je to první kniha, kterou jste napsala? A pro jakou věkovou kategorii je určena?
Psala jsem už v „nácti“, ale spíše jen pro sebe. Takže ano, jedná se o mou první vydanou knihu. Je určena především pro děti od 5 let, ale věřím, že její poselství je cenné i pro dospělé, kteří malé čtenáře na cestě životem provází. Příběh může být milou součástí večerního čtení rodičů s dětmi, součástí školní knihovny a stejně tak vhodnou knihou pro první čtení.
Nastiníte čtenářům, o čem tato dětská knížka zhruba je?
Nebojácné tlapky je laskavý příběh o dvou lvích sestrách Leile a Luně žijících uprostřed divoké savany. Leila je energická a odvážná – neustále touží po dobrodružství, chce poznávat svět a vždy je připravená vyzkoušet něco nového. Luna je jiná. Od své sestry se liší nejen vzhledem, ale hlavně zcela odlišnou povahou – je to lvice úzkostná a bojácná. Raději zůstává doma, kde se cítí v bezpečí. Nové věci ji děsí. Žije v přesvědčení, že chyba a neúspěch znamenají selhání.
Jenže postupem času jí její bezpečný domov přestává stačit. Najednou má pocit, že jí něco uniká. A tak začne přemýšlet… Je to příběh o porozumění, podpoře a odvaze.
Jak vás napadl zrovna tento námět?
Při své práci ve škole i v každodenním životě si stále více všímám, jak děti (a nejen ony) bojují se strachem z chyb. Možná je to důsledek „dokonalého světa“, ve kterém žijeme, možná něco jiného. Každopádně stále častěji vidím, jak děti tenhle strach blokuje – někdy je odradí od toho, aby začaly zkoušet cokoli nového, někdy je naopak přiměje vzdát se hned po prvním neúspěchu.
A právě proto vznikl tenhle příběh. Chtěla jsem dětem ukázat, že chyby nejsou něco, čeho bychom se měli bát nebo za co bychom se měli stydět. Naopak, jsou naprosto přirozenou a důležitou součástí našeho učení. Bez nich se nemůžeme posouvat dál. Každý pokus, ať už úspěšný nebo ne, je pro nás zkušenost. Ale pokud zůstaneme stát na místě a ze strachu se raději o nic nepokusíme, protože „co kdyby to nevyšlo“, nikdy se nikam neposuneme.
Knihu doprovázejí krásné ilustrace, vybrala jste si jejich autorku sama?
Ano, paní ilustrátorka Kateřina Svozilová mě uchvátila právě svými roztomilými ilustracemi. Během psaní příběhu jsem si postupně v hlavě vytvořila jasný obraz malých lvic a bylo těžké se ho vzdát. Kateřina ale dokázala mou představu přesně vystihnout. Byla to moc milá spolupráce.
Jste sama maminkou dvou dětí. Co říkaly na příběh Leily a Luny?
Moje děti byly prvními malými, ale o to upřímnějšími kritiky :-). Milujeme společná večerní čtení před spaním, kdy čas jako by se zastavil a my máme možnost být spolu, povídat si o příběhu, který čteme a prohlížet si ilustrace.
Obstát u nich ale s vlastním příběhem, v té době jen strohým textem, bez ilustrací, nebylo snadné a když jsem během čtení první verze viděla, jak jejich pozornost upadá, věděla jsem, že text musí projít ještě spoustou úprav.
Nakonec tedy postupně slyšely tolik verzí, že ten příběh znaly téměř nazpaměť :-). Ale nevadilo jim to – Leilu i Lunu si oblíbily a myslím, že každý z nich se v jedné z postav více či méně našel.
Jste také učitelka na prvním stupni základní školy, takže se setkáváte se spoustou dětí. Máte pocit, že je dnes hodně dětí podobných Luně? Že se bojí vykročit do světa a vydat se svou vlastní cestou?
Těžko říct, protože „hodně“ může znamenat pro každého něco jiného. Z mého pohledu je však těchto dětí více, než bych si přála. Ve svých třídách se snažím vést žáky k samostatnému poznávání – chci, aby místo pouhého přebírání faktů měli možnost objevovat věci sami. To samozřejmě vyžaduje pečlivou přípravu, vhodné formulované otázky, ale především bezpečné prostředí založené na důvěře – ve mně, ve spolužáky, a hlavně v sebe samotné.
Právě zde však často narážím, zejména u nových žáků: bojí se odpovědět, pokud si nejsou jistí, váhají zkoušet řešit úlohy po svém, stydí se, když jejich práce neodpovídá jejich vlastním očekáváním nebo odmítají začít, dokud neznají přesný, „správný“ postup.
Potlačit tyto obavy vyžaduje spoustu úsilí a času, ale vím, že to jde. Když děti získají důvěru a dovolí si zkoušet, poznávat a učit se beze strachu, postupně se odváží samostatně myslet, přijímat chyby a budovat sebedůvěru ve vlastní učení a schopnosti.
O čem bude vaše další kniha?
Těžko říct. V tuhle chvíli mám rozepsané dvě a spousty dalších námětů v šuplíku :-). Všechny ale spojuje jedno – zaměřují se na témata, která jsou pro děti často abstraktní nebo těžko představitelná, třeba porozumění myšlení žákům s různými SVP.
Momentálně ale nejvíce energie věnuji sérii krátkých příběhů, které jsem původně psala pro své prvňáčky při putování abecedou. Jsou to příběhy, ve kterých se kloubí nejen gramatické prvky, ale i poselství a hodnoty, které se snažím dětem předávat. U dětí měly velký úspěch – na každý nový se těšily. Tak snad se jednou dostanou i k dalším dětem :-).
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Petry Voříškové
