Jednoho dne Victorie potkává ušmudlaného cizince, který jí doslova učaruje na první pohled. Avšak obrovskou překážkou byl fakt, že chlapec byl rudoch. V jeho žilách kolovala indiánská krev. Rudokožci v očích bílých neměli sebemenší šanci – byli to přeci oni, kteří se na předešlých generacích dopouštěli násilí, když se běloši snažili civilizovat Západ. V očích obyvatel maloměsta, a už vůbec v otcových očích, byl póvlem, nickou, jež si zasluhuje pouze opovržení...
Na celém příběhu je stěžejní odhodlání bojovat nejen za svou lásku, která se na Victorii vyřítila stejně rychle jako přívalová vlna, za muže, kterého všichni nejbližší odepsali, ale zejména za následky, které zakázaná láska přinesla. Victorie nalezla sílu odhalit své skutečné já a jít si tvrdě za svým, ač důsledky jejího jednání nebyly všem po chuti. Victorie je nádhernou osůbkou. Neskutečně silnou ženou, která přes veškerá příkoří neztrácí vůli žít dál.
Buď jako řeka je román o ztrátách i nálezech, přátelství, ale i lásce. Lásce bolavé, až omračující, lásce oddané a srdcervoucí.
„Žena dělá sama pro sebe nejlíp, když mluví co nejméně.“ – citace z knihy, str. 39 –
Když už se zdá, že nemůže přijít nic horšího, rána jako z děla rozvibruje a uvede v pohyb neblahé události, které protentokrát postihnou celé městečko. Viktorie ví, že jediné, co má ještě smysl, je zachránit to nejdůležitější z farmy – vzácný a proslulý broskvový sad. Úkol je to nelehký, ale životem zkoušená mladá žena vsází vše na jednu kartu. Vyplatí se jí to?
Příběh je prosycen silnými emocemi, které vám dokáží v jedné chvíli rozdrásat duši, aby následně daly důvod k nepatrnému úsměvu. Opět se ukazuje, jak je svět pokřivený a ti zlí svoje prohřešky nejen že nevidí, ale nemíní si je ani připustit...
Autor: Denisa Šimíčková
