„Zázraky se dějí, ale dějí se jen těm, kdo v ně věří.“ – citace z knihy, str. 90 –
Krok za krokem, den po dni autorka líčí cestu a myšlenky, které se tehdy dědečkovi honily hlavou. Vyprávění je procítěné, hodnověrné, o to hůř emočně stravitelné. Sledujeme, jak se nevinná dětská hra může ve vteřině změnit v peklo na zemi!
Milek je zatčen v lednu roku 1940, a tak kromě nepředstavitelného hladu a žízně musí čelit i mrazivému počasí. Poštěkávání Němců okolo navíc nerozumí, a netuší ani, co se vlastně děje, co ho čeká a kam ho posílají. Cítíme stupňující se zoufalství a strach nejen samotného Milka, ale i jeho rodičů, jež se snaží seč mohou ho ze sevření gestapáků vysvobodit. Marně.
Během cestování v dobytčím vagoně Milek čelí prvnímu setkání se smrtí, později je dopraven do pracovního tábora v rakouském Linzi, kde se lecčemu přiučí, co se mu v budoucnu bude hodit. Po celou dobu si pokládá velmi důležité otázky, hlavně ty týkající se Boha a víry: „když je Bůh dobrý, proč existuje tahle válka? Proč Bůh dopustí, že umírají nevinní lidé“ (str. 51).
Autorce se v knize Chlapec, který nebyl Žid podařilo přesvědčivě přiblížit ohromující bratrství a plamínky naděje ve chvílích absolutní bezmoci a utrpení lidí, kterých se předkládaný příběh dotýká. Vyprávění bylo plné lidských osudů mužů, které dal dohromady neblahý běh okolností.
„Nemůže být tak strašně, aby nemohlo být ještě hůr.“ – citace z knihy, str. 68 –
Milkův návrat domů mi přišel téměř nepravděpodobný, na malého chlapce chtěl útěk i jeho provedení pořádný kus odvahy. Druhá část knihy na mě působila skoro až pohádkově dobrodružně. Raději nechci přemýšlet nad tím, co se přihodilo chlapům, jež s Milkem v pracovním táboře obývali hangár, když se zjistilo, že utekl! O tom tento příběh není. Je vyprávěním o jednom nelehkém časovém úseku v životě jednoho muže, z kterého však vytěžil maximum pro své budoucí roky…
Celé vyprávění je doladěno černobílými obrázky, které namalovala autorčina dcera.
Autor: Denisa Šimíčková
