Recenze: Naše matka

archiv revue
„Bůh odpouští i těm nejhorším. Stačí se pomodlit.“ – citace z knihy, str. 114 –

Pokračování švédské trilogie o Jane Kippové nese název Naše matka. První díl mě totálně odrovnal. Jsem nadmíru spokojená, že si i druhý díl udržel vysokou laťku perfektně vystavěného příběhu plného deprimující atmosféry. Čtenář musí opět počítat s absencí interpunkce, spojení více slov do jednoho, i tím, že se vlastní jména a názvy píši s počátečními malými písmeny, a přímá řeč není uvozená. Orientace v textu je tím pádem docela oříškem, ale dá se na to poměrně rychle zvyknout, jelikož spád děje je nebývale turbulentní.

Jana Kippová a její bratr – dvojčata – zdědí po matčině smrti její rodný dům v odlehlé vesnici. Májí jediný cíl, matku zde dle přání pohřbít, domek prodat a vrátit se co nejrychleji domů. Z předešlého dílu víme, že vztah mezi matkou a dětmi byl příšerný a postrádal jakýkoliv mateřský pud. Právě díky dopisu, který matka dětem po smrti zanechá, se Jane s bratrem konečně dozví, proč se k nim chovala jako k cizím. Ovšem ani dopisem tím u obou nedojde odpuštění.

Život na vesnici je vždy řízen jinými pravidly než anonymní bytí ve městě. Na vesnici ví každý o každém, o to víc, když k sobě místní komunita jen tak někoho nepustí. Tohle společenství je navíc už od pohledu dost divné – je zcela podřízeno pastorovi, hlásající sice soudržnost a solidaritu, avšak za ďáblovu lest berou nejen tanec, hudbu, film a TV, ale hříšné je dokonce i čtení knih. Všechno toto je proto v komunitě striktně zakázáno!

A pak je tu druhá věc – totálně zvrácený pohled na ženskou roli – rodičku a služku pro svého muže. Není se co divit, že budižkničemu bratr je touto mocí místních mužů očarován. Zde má chlap stále poslední slovo a je ženě nadřazen. Život tvrdý, plný chlastu, násilí a arogance. Za to Jane se to ani trošku nelíbí. Je to nadmíru silná a sebevědomá žena, která si jde tvrdě za svým cílem. Palici má dubovou, ale tělesnou konstrukci bohužel titěrnou, na to často v šarvátkách narazí. Dostat se do křížku s náboženskými fanatiky totiž není jen tak. I Jane se svou prořízlou pusou a tvrdou krustou má co dělat, aby jejich tlak ustála. Něco pěkného ji zde však přeci jen potká – přátelská i hřejivá náruč bratrance, který žije na okraji společenství, protože z něj byl již před nějakou dobou vyobcován.

Jane tak neřeší jen to, jak osvobodit svého bratra ze spárů těchto zvrhlíků, ale i svůj nepovedený partnerský život. Dalším hřebíčkem do pomyslné rakve je její vztah s již dospělou dcerou Dianou. Tam tápe snad ze všeho nejvíce.

Do toho všeho se nám útržkovitě ukazují další následky chorobného dětství a dospívání, kterému museli s bratrem čelit. Jane se přitom snaží pochopit, proč od toho všeho trýznění matka svým dětem nikdy nebyla schopna pomoci.

„Otče v hrobě, otče náš, řekni, jak se v pekle máš.“ – citace z knihy, str. 109 – 

Když už to vypadá, že sourozenci nachází cestu z traumatického bludiště ven, zůstane čtenář v totálním úžasu, v šoku z toho, co následuje.

Švédská autorka Karin Smirnoff má jedinečný dar podat příběh naprosto autentickou formou. Bylo to náročné čtení, a to ne pro tu zvláštní formu textu, kterou je román napsán, ale pro obsah, který je skličující a deprimující, avšak zároveň plný zoufalé naděje v budoucí dobro, o které Jane nepřestává usilovat. Někdy najdeme spásu, klid a pohodu tam, kdy ji absolutně nečekáme, ve věcech, kterým jsme dosud nepřisuzovali žádný význam.

Autor: Denisa Šimíčková 

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Naše matka

0.0 0
od 319
IHNED odesíláme

Můj bratr

0.0 0
od 279
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Na semináři o založení vysokého záhonu jsem byla před více než deseti lety. V té době u nás nebyly příliš známé. Až v posledních letech se z nich stal fenomén, který využívají i ti, do kterých bychom zájem o pěstování na vlastní zahrádce neřekli.
Proč je dobré pořídit si kalendář na příští rok už teď? Zkrátka proto, že některé jdou rychle na odbyt a v říjnu už může být na nákup těch nejlukrativnějších kousků pozdě.
Česko-rumunskou autorku s pseudonymem D. B. Peck (*1999) jsem zaznamenala už v roce 2024, kdy jí vyšla prvotina Sociopat. Námět knihy mě lákal, ale až její druhá kniha mě donutila přečíst si dílo mladé autorky. Život aneb na konci stejně všichni umřou se dočkal velkolepého nakladatelského přístupu – obálka i ořízka jsou skvěle zpracované a volají po tom, aby si román čtenář vzal do ruky, prozkoumal a prolistoval. Z tohoto pohledu perfektní. Až na to, že...