„Čím déle člověk přemýšlí, tím více se mu do hlavy vkrádají černější myšlenky, jsou jako odporní pavouci na dlouhých nožkách.“ – citace z knihy, str. 25 –
V románu Ošetřovatelka z Osvětimi se úspěšné americké autorce Ellie Midwood podařilo popsat hrůzy pobytu v lágru v takové formě, která i mě, poměrně otrlé, zvedala místy žaludek.
Hlavní hrdinkou je Aurelia Reichertová, zkráceně Orli. V koncentračním táboře myslela vždy především na ostatní. Sebe samu stavěla na vedlejší kolej. Účelně. Dávalo jí smysl věnovat se péči o druhé, čímž přestávala přemýšlet o vlastních chmurách a nepřízni osudu. Orli byla prototypem ženy, která se, na rozdíl od mnoho dalších, neuzavřela do vlastního nitra a neuvažovala o zmařilém údělu, jež si pro ni Němci přichystali, jako o „konečném řešení“. Až bolestně si uvědomovala, že jsou kolem ní ztracené duše, které se s danou situací vypořádat neumí, a kteří navíc často ztratili víru nejen v sebe, ale i v poslední naději – boha. Co víc, často se jednalo o bezbranná dítka, což čtenáře emočně roztrhá na padrť. A s příchodem brutálního Mengeleho nabrala už tak bestiální mašinérie přímo děsivých rozměrů...
Pokud má čtenář jisté povědomí, co se v osvětimských nemocnicích dělo a k čemu v nich docházelo, nebude zaskočen hrůzou, ovšem pocítí silný nával znechucení při jednání lékařů, kteří ve jménu vědy a pokroku páchali nehorázné a nehumánní zločiny. Kdo si představuje osvětimský lazaret jako místo k oddychu od každodenní těžké dřiny, nemůže se více mýlit. Umím pochopit, že si většina pacientů přála poslat spíše rovnou do plynu než podstupovat bolestné lékařské pokusy.
„Jak hluboko může člověk klesnout ve jménu cesty za novými poznatky.“ – citace z knihy, str. 147 –
Román vypráví příběh o ohromné ženě udržující si elán a chuť žít péčí o nemocné a zraněné v osvětimské „nemocnici“. Je dokladem, že i na těch nejméně možných místech, kde vládnou démoni v čele se samotným luciferem, můžeme nalézt anděla s dobrým srdcem. Příkladných příběhů již bylo sepsáno několik a jsem si jistá, že pro mnohé vězně se takové setkání s podobně smýšlejícími osobnostmi stalo novou motivací, hnacím motorem jít dál, bojovat a pokud možno přežít nelidské podmínky a zacházení. V pruhovaných mundúrech navíc připomínali ztrápené stíny, chrastící kostlivce na pokraji veškerých fyzických i psychických sil. Lidskost, snaha pomoci, empatie a zachování si důstojnosti, se staly nutnými, ne však všedními vlastnostmi vězňů. Osvětim bylo právě tím místem, které odhalí skutečnou povahu člověka. Narazit na obětavého člověka znamenalo často výhru v pomyslné loterii.
„Tohle místo s nimi dělá hrůzné věci. Křiví je způsobem, jaký by si nikdy nedokázaly představit; mění je v dravce, kteří si jdou po krku, odhaluje ty nejhorší stránky osobnosti, které by předtím nehledaly ani v nejzazších koutech své duše.“ – citace z knihy, str. 85 –
Není to o tom, že by sama Orli netrpěla a nesoužila se, jen věděla, že svou péčí o druhé je alespoň nějak užitečná. Později se navíc staví do role budoucího svědka páchaných hrůz – svět se musí dozvědět, co Němci v táboře prováděli! Je příšerné, že se i v dnešní době najdou jedinci, kteří tyto fakty doložené skutečnosti popírají.
Proč však byla Orli vězněna nejprve v Ravensbrücku a poté v Osvětimi? Mohl za to její manžel. Na základě lží, intrik a jeho chtíčem po moci byla Orli označena jako politický pobuřovatel, čímž pro režim představovala významné nebezpečí. V Osvětimi, kde dorazila v dobytčím vagóně v březnu roku 1942, získala poměrně nízké číslo 502. Byla tedy mezi prvními ženami, které byly do tábora odvlečeny a stála u zrodu místní nemocnice určené výhradně pro ženy.
„Takhle nějak začíná šílenství? Přemýšlením o věcech, které nemají řešení?“ – citace z knihy, str. 130 –
Uběhlo 20 let od těchto šílených událostí, za které by se celé lidstvo mělo stydět až do konce svých dní, a Orli se nachází v sanatoriu v německém Sehnde. Začíná bláznit ze všech svých vzpomínek. Je zlomená, zničená. Snaží se dopracovat své poslední životní poslání a pak plánuje svět, jež jí způsobil tolik nepředstavitelné bolesti, opustit. S láskou o ni pečuje její druhý manžel Eduard, kterého potkala krátce po válce. Oba si tehdy dokázali vlít do žil tu správnou energii k tomu, aby se po ránu probudili do dalšího dne a pokusili se stůj co stůj jít dál a bojovat za spravedlnost.
„Boj o spravedlnost osvobozením neskončil.“ – citace z knihy, str. 261 –
Autorce se podařila ohromná věc – podat čtenáři nesmírně poutavý příběh jedné obdivuhodné ženy, a to zcela procítěně a uvěřitelně. Od první stránky se příběh četl sám. Řekla bych, že jde o jednu vůbec z nejlepších knih, která byla na podobné téma napsána. Román je o to hrůzostrašnější, pokud si uvědomíme, že je inspirován skutečnými událostmi.
Směle mohu doporučit i další romány autorky Ellie Mitwoodové, které nejsou o nic méně zajímavé.
Autor: Denisa Šimíčková
