Orleanna Priceová v době, kdy ji při sebemenší změně počasí bolestivě zavrže v kostech, vzpomíná na období strávené v Africe. Bylo to roku 1959, kdy opustila rodnou Georgii v USA a přistává letadlem v Belgickém Kongu s celou svou rodinou – manželem Nathanem, reverendem, baptistickým kazatelem, jenž zde má šířit Ježíšovo učení, a čtyřmi dcerami. Hlavním cílem jejího muže je pokračovat v započaté práci v již dříve založené, ale nyní opuštěné misii v jedné docela bezvýznamné vesničce Kilanga a obrátit co nejvíce domorodců na pravou víru. Ba co víc, reverend si dával idylický cíl, jak ve vesnici naučí místní zakládat zeleninové záhony a přinese tak necivilizovanému národu další výdobytek moderní společnosti. Pouští se i do dalších nesmyslů, jako například rybaření za pomocí dynamitu.
Kongo bylo pod belgickou nadvládou přes osmdesát let. Kolonie místní otrocky využívání na dolování mědi, kobaltu, zinku, pro tvrdou práci na kaučukových plantážích, ale to hlavní a zásadní, co cizince na tomto kusu africké země zajímá, jsou ložiska diamantů. Jak jinak.
Prolínání kulturních zvyklostí i jazyků obou civilizací je dechberoucí, bohužel však dobyvatelé neměli na paměti, že se tímto duševním bohatstvím mohou také v lecčems obohatit. Viděli jen to své – to jediné dobré, správné a pro negry spásné je jen to, co jim mohou předat bílí.
V 60. letech se na černochy v Americe stále pohlíží skrz prsty a na Afriku se „civilizovaní“ dívají optikou domorodců – lidožroutů, kteří potřebují spasit pomocí slova božího. Jenže Nathan není zrovna ctnostný člověk, jež by se snažil místním porozumět. Za každou cenu musí být po jeho, a proto brzy dochází k nevyhnutelným potyčkám. Vždyť není schopen porozumět ani vlastní ženě, natož vrtochům svých dcer. Své ženy považoval za přitroublá stvoření. Čím dál tím více se v něm vzdouvá jeho nesnesitelná despotická povaha, agresivita, zuřivost a nepropustná nenávist.
„Celé peklo nemá v sobě tolik zuřivosti jako baptistický kazatel.“ – citace z knihy, str. 19 –
Úžasným stylem vyprávění se dovídáme o pocitech jednotlivých ústředních postav. Jedna rodina, jedna krev, a přitom je každý z členů tak jiný, s tak rozdílným názor a pohledem na svět okolo sebe. I přesto alespoň ženy v rodinném klanu pojí vroucí láska, tedy jen do doby, než se na rodinu snese boží dopuštění. Zjistíme, že čelit musí pestré škále parazitů způsobující dosud neznámé nemoci. Léčí se zde výhradně šamanstvím.
Poznáváme kus Afriky očima bílých – dospívajících dcer, nešťastné matky a věčně nespokojeného muže – spasitele proklatých domorodců, kterému se ale vůbec nedaří ty neznabohy obrátit na tu jedinou správnou víru – křesťanství. Modlářství, uctívání bůžků a duchů, víra v pověry a špatná znamení, praktiky vúdú – s tím vším bojuje a neumí si přiznat, že nad tím nemůže nikdy vyhrát. A on tuze nerad prohrává. Jeho zuřivost vzrůstá a svou frustraci z neúspěchů pak odskáčou jeho nejbližší. Kde se v něm tolik zloby bere? I to se v průběhu čtení dozvíme.
Nejvíce mi byla v příběhu sympatická dcera Ada. Ta se narodila s poškozením mozku. Je tichá, ale velmi inteligentní, nadaná na matematiku a jazyky. Taková černá ovce rodiny, které jsou hříchy a spása úplně ukradené. Houževnatá knihomolka.
„Mlčení má velké výhody. Když nemluvíme, ostatní vás považují za hluchou nebo slabomyslnou a brzy dají najevo své vlastní slabosti. Je pravda, že mluvení mi nejde tak dobře jako myšlení. Ale to platí o většině lidí, pokud to dokážu posoudit.“ – citace z knihy, str. 45 –
Její dvojče Lea je naopak zvědavá jako opice, pozoruje černochy, vnímá rozdíly a touží objevovat, co se skrývá za hranicemi vesnice. Jako první z rodiny jí dochází, co jim s počátkem revoluce hrozí. Lea se ze zvídavé, ale malinko sebestředné dívky mění v trpělivou a obětavou ženu.
„Pochopila jsem, že pojem dětství nemusí být nic samozřejmého a zaručeného. Vlastně mi to najednou připadalo spíše jako něco, co si vymysleli běloši a připevnili to na začátek dospělého života jako volánek na šaty.“ – citace z knihy, str. 129 –
Ten přerod z prostého a částečně i poměrně vtipného vyprávění v děsivé drama mi vzal dech. Nebyla jsem na něj připravena. Druhá polovina knihy se mění v naprostý šok doprovázený bolestí, zmarem, smutkem a nesmírnou krutostí.
Orleanna popisuje Afriku jako krásný kraj s vlastním svébytným kulturním odkazem, nakonec však dobytý a katastrofálně zdecimovaný bílým mužem pomocí politického a mocenského pletichaření.
„Mnoho soužení doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vždy vysvobodí. Jenže občas jej nevysvobodí z útrap, ale skrze ně.“ – citace z knihy, str. 92 –
Místní se začínají proti cizím mocnostem bouřit. Začnou bojovat za svou svobodu a samostatnost. Jen je hodně zvláštní sledovat tuto touhu u národa, kterému chybí do té doby jakékoli vzdělání a jakékoli zkušenosti s vládou, administrativou apod. Je tedy jasné, že vládu nad rozbouřenou zemí získá ten nejsilnější, nejkrutější a zároveň podporovaný a dosazený cizinci... Všichni běloši mizí, jen Nathan si postaví hlavu a nejspíš mu ani nedochází, že ohrožuje nejen sebe, ale celou svou rodinu. Nebo mu na tom snad ani nezáleží?
Tohle je přesně ten typ literatury, který je potřeba číst. Číst by jej měli zejména ti, kteří si neustále na něco stěžují, kteří věří každému žvástu proklamovanému v médiích a o strádání, krutosti a bezpráví ví kulové. Píseň jedovatého stromu je ukrutný příběh, avšak pravdivější už být nemůže...
Je to kniha, která ve vás rozjitří veškeré možné emoce. Tolik otázek, které si člověk během života dává a chtěl by na ně znát odpověď a ony ne a ne přicházet. Ať žijete kdekoli, život i smrt jsou všude, jen v jiné podobě, jinak přijímány, jinak vnímány.
Dokonalý příběh a jestli mi něco předal (a že mi toho předal požehnaně), tak to, že víra v boha by neměla být nikým a nikomu vnucována, ale měla by být dobrovolným a osobním objevem každého jednotlivce. Nic na světě není jisté, váš život má hodnotu pouze pro toho, kdo vás miluje a nosí v srdci, ostatním jste „šumák“, nikoho doopravdy nezajímáte, a už vůbec ne vládu a její představitele... Některé pravdy jsou neměnné, a tak bolestivé, že o nich raději mlčíme, nebo se je bojíme přiznat. To, že žijete v tzv. civilizované zemi, z vás ještě nedělá civilizovaného člověka!
Autor: Denisa Šimíčková
