S partou čtyř stejně nedobrovolně vyhnaných kluků se dostává složitou cestou přes Slovensko a Maďarsko až na parník, který je má dovést do vysněné Palestiny. Jenže po cestě se vyrojí hned několik těžko řešitelných obtíží. Byli to právě kluci, kteří se museli spolu s celým osazenstvem parníku přemístit na dnes již proslulou zaoceánskou loď Patria, jež se jim měla stát na dobu neurčitou domovem. Palestina je očím na dohled, přesto Britové osazenstvo lodi raději „odklidí“ do detenčního tábora na ostrově Mauricius. (K tomuto tématu se mi vybavil skvělý román české autorky Barbory Šťastné jménem Hotel Atlantic, který vřele doporučuji.) Tomu se naši hrdinové vzpouzí a jiskřička naděje se objeví po jedné prožité hrůze. Stanou se členy jedenáctého československého pěšího praporu britské armády!
O napětí není v druhé polovině románu nouze. S jednotkou kluci bojují na Blízkém východě, a dokonce se ocitnou i u mých milovaných pyramid v Gíze. V této části mi srdce bušilo až někde v krku, v jakých nervech jsem příběh prožívala.
Kluci jsou vystaveni drsným podmínkám vojenského výcviku a k tomu naprosto rozdílnému podnebí i typu krajiny, než na které byli zvyklí. Když se k tomu přidá stesk po domově a úzkost z odloučení od milované rodiny a drahých poloviček, je situace o to složitější. Pochopí jen ten, kdo zažil poušť, kde jste obklopeni pouze pískem, kdy se duny střídají s nekonečnými kamenitými pláněmi, do toho trpíte nedostatkem hygieny, chybí vám voda k pití a jídlo, jak mohou tělu i mysli scházet naše krásné české luhy a háje, tekoucí říčky a stromy poskytující tolik osvěžující stín... Osobně na to myslívám při každé své cestě do jinak milované Afriky.
O minulosti dědečka vypráví Marika, nejlepší kamarádka hlavní hrdinky románu Johany, s kterou se zná již od dětství. Marika pracuje na rukopisu k románu, ve kterém se pustila do vyprávění dědečkova života během druhé světové války. V této části se nechala autorka, skvělá Miriam Blahová, inspirovat zážitky vlastního dědečka, který za válečných let působil jako legionář.
V lince ze současnosti však holky neřeší jen taje minulosti svých předků, ale i ne zrovna záviděníhodnou rodinnou Johaninu situaci. Starost o šestiletou autistickou holčičku Nelinku je nadmíru náročná, navíc, když nemá po ruce partnera, ani podporu rodičů. Ti vnučku sprostě odepsali. Tady jsem měla velké problémy pochopit pohnutky Johaniných rodičů a bylo mi z jejich jednání nadmíru smutno.
„Nikdo nemůže ovlivnit, zda se jeho dítě narodí s diagnózou.“ – citace z knihy, str. 155 –
Naštěstí Johana potkává Aleše, jenž také vychovává autistické dítě, desetiletého Maxe. Ví, co péče o takové dítě představuje, a navíc Johaně dokazuje, že i přese všechnu obětavost a péči o takto výjimečné dítko je nutné najít si vždy alespoň malou chvilku pro sebe. Aleš je správňák, sympaťák, citlivý chlap, co umí v ženě opět zapálit oheň vzrušení a oddané lásky. Zamilovala jsem si jej od první chvíle.
„Každý má právo na úctu a pochopení. A pokud člověk opravdu chce, dokáže najít dobré i v tom nejhorším.“ – citace z knihy, str. 156 –
Netušila jsem, že autorka v tomto případě vychází z vlastních zkušeností. Cením si její otevřené zpovědi v této delikátní záležitosti, jež je nadmíru osobní a jistě i nesmírně složitá. Ale právě díky takto přeneseným prožitkům může pomoci se s nelehkou životní etapou srovnat dalším párům. Miriam je kouzelná osoba, to už vím dávno, ale tímto krokem v mých očích ještě více stoupla.
Závěr románu byl bolestný. Očekávala jsem happyend, nakonec mi ukápla slza a zůstal zakaboněný obličej nad utvrzením, jak si s námi osud někdy dost krutě zahrává. Mám ráda všechny autorčiny romány, ovšem Příběh s vůní lípy z produkce nakladatelství Motto se pro mne momentálně stává topkou v její tvorbě.
Autor: Denisa Šimíčková
