Na prahu padesáti let se Gerti ocitá v rehabilitačním středisku, kde se léčí ze syndromu vyčerpání. Spolupacientovi vypráví svůj životní příběh utkaný bolavým osudem. Již v dětství zažila, co je to strádání, týrání, hlad a ukrutná zima, která se člověku zarývá až do morku kostí. Ač se narodila do válečných let v Německu, její nemajetné rodině se zvrácená nacistická ideologie obloukem vyhnula. Tedy až na neblahé projevy spolužáků bohatých sedláků. Měli dost svých vlastních starostí. Třeba jak zahnat každodenní neutuchající věčný pocit hladu.
Celé její vyprávění o dětství a dospívání bylo bolavé a vlastně jsem nevěřila vlastním uším, že něco takového může dítě prožívat. Nicméně právě tvrdá výchova ji zocelila natolik, že se i v příštím okamžiku velkého nebezpečí již v dospělém věku nezhroutila a dokázala bojovat ze všech svých sil.
„Nebije mě pro potěšení. Bije mě proto, aby ze mě vyrostl lepší člověk.“ – citace z knihy, str. 38 –
Tolik jsem jí přála to pomyslné štěstí v rodinném kruhu. Manžel Leo se ze začátku choval opravdu jako gentleman se srdcem na pravém místě. Ovšem to, co následovalo, mě jen utvrdilo v úsudku, že věřit se nevyplácí, mnohdy ani těm nejbližším. Sledujeme proměnu ambiciózního chlapa v nedůtklivého, namachrovaného chvástala, který nestydatě zaprodá nejen svou ženu a děti, ale i vlastní milující rodiče. Bylo mi z něj na nic. Odporná osoba! Toto hořké poznání však Gerti neporazí. Poté, co ji manžel spolu se dvěma dospívajícími syny uvězní v Jihozápadní Africe, zemi, kde se politické poměry povážlivě přiostřují, hledá neúnavně cestu ven. Až už se zdá, že vyčerpala veškeré možnosti úprku, vynoří se naděje. Návrat zpět do vlasti však není vůbec radostný, ba naopak.
Prošla jsem peklem je skvělé čtení, zejména linka z dětství mě oslovila. Ovšem co bylo na Gerti neuvěřitelné – její mateřské odhodlání položit za své dítě klidně i život!
Autor: Denisa Šimíčková
