Aidan, hlavní protagonista krimi thrilleru Tichá podnájemnice z produkce nakladatelství Leda, je milujícím manželem i otcem třináctileté Cecilie. Zároveň je miláčkem snad všech obyvatel malého městečka, kde se svou idylickou rodinkou žije. Tento úslužný bývalý mariňák, co vychází všem vstříc, jednoho dne přichází o manželku. Celé městečko ho lituje a snaží se mu pomoci, protože, chudák, zůstává na výchovu své pubertální dcerky sám.
Aidan má však i svou temnou stránku, kterou se mu daří před sousedy i rodinou dokonale skrývat. V kůlně starého domu, ležícího mimo dohled cizího oka, už přes pět let drží v řetězech unesenou dívku. Ta se musí řídit přesnými instrukcemi svého pána, jinak by bylo zle. O tom už něco za ty dlouhé roky věznění ví. Zlom nastává právě ve chvíli, kdy umře Aidanova manželka a on je nucen se z původního domu přestěhovat do nového a svou „kamarádku“ si bere s sebou. Ta má nyní možnost seznámit se s jeho dcerou a poznat pro ni naprosto neznámou, a hlavně nepochopitelnou tvář svého věznitele – v roli milujícího otce.
Jenže Aidan má ještě další tajemství, o němž unesená ve skrytu duše něco tuší, ovšem je to tak hrůzná představa, že se jí snaží zapudit do nejzapadlejšího kouta své mysli. Avšak poté, co se v ohrožení ocitne i samotná Cecilie, musí odhodit veškeré pudy sebezáchovy a pokusit se je obě ze spárů tohoto šílence vymanit, děj se co děj!
Přijde den, kdy se chlápek s pevnými zásadami, kterých se drží jako mantry, zachová naprosto nečekaně. Je to příležitost k úprku, nebo by se měla žena bát, že nastal její čas?
Příběh je podán na střídačku z pohledu unesené ženy, zamilované servírky Emily, dalších obětí a dcery Cecilie, což bylo zajímavé, ale upřímně mi tam chyběl pohled právě hlavního hrdiny – záporáka. Proč se toho všeho dopouštěl? Jaký k tomu měl důvod? Jaká byla jeho motivace? Čeho tím chtěl dosáhnout? Jaký to mělo všechno smysl?
„Když se o tebe svět nestará, nesmíš se starat o jiné.“ – citace z knihy, str. 220 –
Kniha se četla rychle, kapitoly jsou krátké, svižné, chytlavé, ale v zásadě mi úplně nesedl styl vyprávění. Některá jednání postav byla na facku, ocenila bych větší propracovanost jednotlivých osobností a jistě by se dal vylepšit i samotný závěr příběhu, kdy jsem zůstala jako čtenář akorát tak dopálena utnutím v tom nejlepším a nedovysvětlením zásadních otázek.
Číst tento příběh zrovna v době, kdy Českem prolétla v médiích kauza s úchylem, jenž u sebe doma držel, týral a znásilňoval ženu, nebylo moc příjemné. O to víc, když byl nad tímto zvráceným maniakem vyřčen mimořádně směšný a naprosto tristní rozsudek. A mě v souvislosti s tím napadá, znáte své sousedy opravdu dobře?
U čtení jsem se rovnou přiučila i novému anglickému výrazu, a tím je výraz pro hejno vran = murder of crows! Vážně poetické…
Autor: Denisa Šimíčková