Můžete vysvětlit, jak u člověka poznat, zda se jedná pouze o osobu s narcistními rysy a kdy už jde o poruchu osobnosti? Jsou nějaké hranice, pravidla pro stanovení diagnózy?
Rozdíl mezi narcistními rysy a narcistickou poruchou osobnosti spočívá zejména v jejich míře, trvalosti a důsledcích. Mnoho lidí může vykazovat narcistické znaky, například potřebu obdivu, zvýšenou citlivost na kritiku nebo přehnanou sebedůvěru, pokud se však vyskytují situačně nebo ojediněle, nejedná se o poruchu. K diagnóze se přistupuje teprve tehdy, když tyto projevy dlouhodobě narušují vztahy, fungování v práci a celkovou stabilitu identity. Diagnózu narcistické poruchy osobnosti (například dle DSM-5 či ICD-11), lze stanovit v případě, kdy jednotlivec stabilně a pervazivně vykazuje nejméně pět z následujících devíti znaků: (1) velkolepé představy o sobě; (2) přehnané fantazie o úspěchu, síle nebo dokonalosti; (3) přesvědčení o vlastní výjimečnosti; (4) potřeba nadměrného obdivu; (5) pocit oprávněnosti; (6) interpersonální exploatační chování; (7) deficit empatie; (8) závistivost nebo přesvědčení, že jiní závidí jemu; (9) arogantní, povýšenecké chování nebo postoje. Zohledňuje se tedy nejen chování, ale i vnitřní prožívání.
Je třeba rovněž dodat, že to, že člověk nemá stanovenou diagnózu, neznamená, že jeho chování nemůže být škodlivé. Pokud jsou narcistní rysy zjevné, opakující se a poměrně stabilní, mohou výrazně ovlivnit pracovní prostředí, rodinné vztahy i duševní zdraví lidí v jeho okolí, a to i přesto, že nesplňují kritéria formální diagnózy anebo k ní z nějakých důvodů nedošlo.
Na vznik narcismu má vliv několik faktorů a také jejich souhra. Jsou to dědičné předpoklady, rodičovská výchova, různá traumata a také sociokulturní působení. Můžete uvést konkrétní příklady? Co všechno může vyprofilovat narcistu?
Narcismus vzniká jako výsledek kombinace biologických a psychologických faktorů. Dědičnost může ovlivnit temperament, citlivost nervového systému nebo způsob regulace emocí. Rodičovská výchova hraje klíčovou roli, například dítě, které zažívá střídání idealizace a odmítání, se může naučit skrývat zranitelnost za masku soběstačnosti. Traumatické zkušenosti, jako emoční zanedbávání, chronická kritika nebo rodičovská manipulace, mohou vést k rozvoji kompenzačních vzorců chování, kdy jedinec potlačuje pocit bezcennosti navenek projevovanou grandiozitou, kontrolou nebo potřebou obdivu. Důležitý je i kulturní kontext: pokud společnost systematicky podporuje soutěživost, perfekcionismus a hodnotu člověka spojuje s výkonem nebo image, vytváří tak prostředí, kde jsou narcistické vzorce nejen tolerovány, ale často i odměňovány. Narcismus tak může být výsledkem snahy o přežití v neempatickém a hodnotově dezorientovaném prostředí.
Nejnovější výzkumy ukazují, že výrazné narcistické sklony se dnes vyskytují až u 20 % běžné populace. Jak moc toto číslo v průběhu let roste? A dá se s tím nějak pracovat, nebo je stálý nárůst nevyhnutelnou součástí vývoje ve společnosti?
Výrazné narcistní rysy se podle více výzkumů vyskytují u 15-20% populace, přičemž u mladších generací bývají zaznamenány vyšší hodnoty. Tento trend nelze vnímat pouze jako individuální problém, ale je zároveň odrazem kulturních změn, které zvýrazňují soutěživost, sebeprezentaci a vnější úspěch. Dlouhodobá porovnání, například studie používající Narcissistic Personality Inventory (NPI) či Dark Triad Dirty Dozen (DTDD), ukazují mírný, ale konzistentní nárůst těchto rysů od 80. let minulého století. Neznamená to automaticky, že by přibývalo lidí s poruchou osobnosti (těch je v populaci přibližně 0,5-3 %), ale že kulturní prostředí může podporovat vývin narcistických strategií jakožto způsobu přežití a sebeuplatnění.
S tímto vývojem však teoreticky lze pracovat, a to nejúčinněji tam, kde se formuje osobnost: v rodině, ve výchově, v každodenních interakcích. Důležité je, aby děti zažívaly nejen ocenění, ale také hranice, odpovědnost a skutečný zájem o druhé. Osobní příklad rodičů a blízkých, například jak zvládají frustraci, jak hovoří o úspěchu, jak se chovají k slabším, má mnohem větší vliv než abstraktní poučování. Kultura vztahů, v níž není hodnota člověka podmíněná výkonem nebo obdivem, představuje dobrý základ, na němž lze budovat psychickou odolnost i zdravé sebehodnocení a zároveň předcházet vzniku rigidních, narcistických vzorců chování.
Máte několikaletou praxi jako odborný konzultant. Kolik klientů vám za tu dobu prošlo poradnou? Obracejí se na terapeuty především oběti, nebo vyhledá pomoc někdy i narcistický jedinec nebo oba partneři? A jaký je poměr mezi ženami a muži, kteří trpí narcistickou poruchou osobnosti?
V době, kdy jsem se aktivně věnoval konzultacím v oblasti vztahové dynamiky a vlivu narcismu na mezilidské fungování, jsem měl možnost pracovat se stovkami případů, a to i ve spolupráci s terapeutickými týmy. Nejčastěji se na mě obraceli lidé, kteří měli podezření, že zažívají toxickou dynamiku, ať již v partnerském, rodinném nebo pracovním prostředí. Ve většině případů se jednalo o oběti nebo osoby vážně zasažené chováním narcistické osoby. Stávalo se však i to, že pomoc vyhledali oba partneři společně, nebo dokonce jednotlivec, který sám reflektoval, že jeho chování může být pro okolí destruktivní. Takové případy však byly raritní, což do značné míry vyplývá z povahy samotné poruchy a zejména z nedostatečné schopnosti sebereflexe a obvyklé tendence přesouvat odpovědnost na jiné.
Co se týče poměru mezi ženami a muži, praxe i výzkumná data naznačují, že muži bývají s narcistickou poruchou osobnosti diagnostikováni častěji, konkrétně přibližně 60-70 % osob s touto diagnózou představují muži. Tento nepoměr však neznamená, že by ženy narcistní rysy neměly, spíše se často projevují jinak. Zatímco narcismus u mužů bývá častěji despotičtější, grandióznější a mocensky orientovaný, u žen může nabývat zranitelnějších, vztahově manipulativních nebo takzvaných skrytých forem.
Setkal jste se v průběhu své praxe s člověkem, který by se z narcistické poruchy osobnosti vyléčil? Je to vůbec možné?
Ne, s člověkem, který by se z narcistické poruchy osobnosti „vyléčil“, jsem se ve své praxi nesetkal, jelikož podle odborného konsenzu to ani není možné. Narcistická porucha osobnosti není léčitelná ve smyslu vymizení symptomů. Vyplývá to již z její samotné definice: jde o hluboce zakořeněný, dlouhodobě přetrvávající vzorec myšlení, cítění a chování, který je rigidní, má vývojový základ a zasahuje do více oblastí fungování. V některých případech může dojít k dočasné nebo částečné korekci chování, například pod vlivem ztráty, osobní krize nebo dlouhodobého terapeutického vedení (přibližně 7 až 10 let, resp. celoživotní terapie), avšak tyto změny bývají omezené a zřídka stabilní. Jedinec se může naučit lépe zvládat některé projevy nebo získat náhled na důsledky svého chování, avšak gro poruchy (narušená identita, deficit empatie, potřeba dominance či kompenzační grandiózní chování) zpravidla přetrvávají. Proto odborníci hovoří spíše o možnosti částečné nápravy dynamiky nežli o léčbě v pravém slova smyslu. Naděje na změnu existovat může, ale praxe nám ukazuje, že je zřídkavá a bez motivace zevnitř prakticky neudržitelná.
Podtitul vaší knihy zní: Poznejte toxické vztahy a osvoboďte se od nich. Jak může rozpoznat a osvobodit se oběť narcistického zneužívání například v partnerském vztahu, když je v zajetí závislosti na takovém partnerovi? I když už třeba ví, s kým má tu čest, není pro takovou osobu jednoduché se ze začarovaného kruhu vymanit a osvobodit. Jak by měl tedy tento člověk postupovat?
Přesně tak, uvědomění, že jsme ve vztahu s narcistickou osobou, ještě neznamená, že se dokážeme osvobodit. Narcistické zneužívání často vytváří psychologickou vazbu, která je velice silná, přestože navenek může působit nelogicky. Oběti bývají uvězněny v dynamice střídání idealizace a devalvace, která v nich postupně oslabuje sebehodnocení a posiluje pocit závislosti. Vytvoří se traumatické připoutání (tzv. trauma bond), u kterého se bolest paradoxně stává součástí emočního pouta. Proto není správné očekávat, že „stačí odejít“ (jak často slyšíme od lidí, kteří dynamice nerozumějí nebo neměli s podobnou situací zkušenost: „Proč neodešla? Vždyť všichni vidíme, jak je to špatné“).
Prvním krokem k osvobození je uznat komplexnost vlastní situace bez viny a hanby. Pomáhá edukace v oblasti toxických vztahů a následně pojmenovat, co se ve vztahu děje, a to nejen z pohledu emocí, ale také vzorců chování. Již samotná schopnost pojmenovat manipulaci, gaslighting či cyklus zneužívání může narušit iluzi, že problém je v oběti. Dalším krokem je vytváření malých, ale konkrétních opěrných bodů autonomie, kupříkladu obnovení sociálních vazeb, vyhledání psychologické podpory, vedení si soukromého záznamu událostí, které snižují sebedůvěru. U některých lidí sehrává klíčovou roli teprve moment vyčerpání, nebo silný vnější impulz, který prorazí iluzi „zvládnutelného“ vztahu, resp. Omlouvání činů násilníka a přesouvání veškeré viny na sebe.
Osvobození není jen jednorázový čin, ale pomalý proces psychologického odpoutání, v němž člověk přestává definovat sám sebe skrze optiku agresora. Až když se začne obnovovat vnitřní rámec autonomie (sebeobraz, hranice, realita vlastních emocí), může dojít k definitivnímu rozhodnutí ukončit vztah.
Narcista může být ovšem nejen partner, ale také rodič, kamarád, spolupracovník, nadřízený… Co dělat v případech, kde není úplně jednoduché odejít, například v případě bezdětného partnerství, protože narcistou je matka, otec či sourozenec, v práci pak kolega nebo šéf?
Ano, narcista nemusí být jen partner. Může to být rodič, sourozenec, přítel, kolegyně nebo nadřízený. V mnoha z těchto případů je odchod technicky možný, ne však vždy jednoduchý, zejména pokud se jedná o rodinu, dlouhodobé pracovní vazby nebo emocionálně provázané vztahy. Zatímco od přítele, kolegy nebo šéfa se teoreticky člověk může odstřihnout a hledat si jinou práci, v praxi tomu často brání pocity loajality, strachu, viny nebo existenční obavy. Právě proto je třeba zdůraznit, že osvobození se od narcistického vlivu nemusí znamenat okamžité přerušení kontaktu.
Klíčové je začít si uvědomovat, co ve mně tento vztah spouští: chronickou vinu, zmatení, emocionální výkyvy? A snažit se přestat to interpretovat jako vlastní selhání. Pomáhá vědomě přestat reagovat způsobem, jaký narcistická osoba očekává, a místo toho se opírat o své hodnoty a limity. V případě rodinných nebo pracovních vztahů to může znamenat omezení kontaktu, změnu komunikační strategie nebo vytvoření konkrétních pravidel interakce. A tam, kde je to možné (například v přátelství nebo v práci) je někdy nejzdravějším krokem odchod, výměna prostředí nebo přerušení kontaktu. Osvobození tedy nemusí být jen o tom, s kým žiji nebo pracuji, ale o tom, do jaké míry dovolím druhému, aby definoval moji hodnotu.
Komu kniha V zajetí narcismu nejlépe poslouží? Je primárně určena těm, kteří se s narcistou v životě potýkají a nevědí, jak se z takového vztahu vymanit, nebo je vhodná třeba i pro různé psychology, terapeuty a „léčitele lidských duší“, kteří o této poruše často třeba ani neslyšeli, nebo ji znají jen okrajově?
Kniha V zajetí narcismu je primárně určena těm, kteří se ocitli v blízkém a emocionálně závislém kontaktu s narcistickou osobou, primárně v partnerském vztahu, ale i v rodině, práci nebo jiném důležitém mezilidském kontextu, a cítí, že něco není v pořádku, ale nedokážou to přesně pojmenovat. Velká část těchto lidí nežije s jasně diagnostikovaným „narcistou“, ale s osobou, která je dlouhodobě psychicky vyčerpává, manipuluje jimi nebo oslabuje jejich identitu. Právě jim kniha nabízí pojmový rámec, oporu i možnost porozumět tomu, proč je takový vztah obtížné opustit, a co mohou postupně dělat, aby se z této dynamiky odpoutali.
Text je proto psán emocionálně nabitým a zároveň jasným jazykem, který má působit nejen informativně, ale i terapeuticky pro oběti; jako průvodce, který jim pomáhá vrátit důvěru ve vlastní prožívání a dokázat se identifikovat s příklady v knize. Tím pádem nejde o akademickou publikaci a není primárně cílená na odborníky. Přesto vítám každého odborníka, který si knihu přečte, neboť věřím, že sdílené zkušenosti a jazyk z praxe mohou obohatit odborné uvažování a rozšířit vnímavost vůči méně nápadným formám psychického zneužívání. Každý takovýto pomáhá posílit most mezi akademickým poznáním a skutečnými lidskými příběhy.
Jak moc velké mohou být dopady narcismu, pokud oběti zneužívání se z takového patologického vztahu nevymaní samy nebo pomocí odborníka? Kam až to může zajít?
Dopady mohou být velice hluboké a zanechat stopy, které přetrvávají celá léta, i po ukončení samotného vztahu. V některých případech bohužel i po celý život. Pokud se člověk z narcistického zneužívání nevymaní včas, ať již sám, nebo s pomocí odborníka, dochází často k narušení sebehodnocení, identity, či chronickému psychickému vyčerpání. Oběti pochybují o vlastním vnímání reality, přestávají důvěřovat sobě i druhým, a v mnoha případech se u nich rozvinou symptomy úzkostných poruch, deprese, traumatu (PTSD) nebo komplexního traumatu (C-PTSD), nebo dokonce sebepoškozující chování nebo suicidální tendence.
Patologický vztah, která dlouhodobě působí na psychiku manipulací, obviňováním, kontrolou nebo emocionálním znevažováním, má podobné účinky jako dlouhodobé psychické týrání. Mnohé oběti se stávají postupně izolovanými, pasivizovanými a přestávají věřit, že mají právo nebo schopnost cokoli změnit. V extrémních případech dochází k úplnému rozvratu osobnosti, člověk už neví, kým vlastně je mimo tento vztah. Proto je důležité včas rozpoznat varovné signály, brát je vážně a neváhat vyhledat pomoc.
Čemu se věnujete v současné době? A připravujete nějakou další knihu na toto téma?
Problematika narcismu není jediným ústředním tématem mého výzkumného zájmu a pracovní činnosti. Společně s kolegy a kolegyněmi se věnujeme širšímu spektru témat spojených s patologií osobnosti, vývojovými faktory v dětství a dospívání, jakož i vývoji a adaptaci nástrojů k měření různých psychologických zvláštností, včetně různých forem narcismu. V tomto směru jde často o kombinaci teoretické práce, psychometrické analýzy a praktického využití v klinickém i edukačním prostředí.
Kromě výzkumu připravuji i další publikace populárně-naučného charakteru, které však nebudou zaměřeny výhradně na partnerské vztahy. Budou se zabývat širšími koncepty, jako je moc, zneužívání důvěry, patologie ambicí nebo psychologické mechanismy přežití v neetickém prostředí. Věřím, že i tyto texty mohou přispět k širšímu diskurzu a upozornit společnost na témata, která jsou sice složitá, ale nesmírně důležitá.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Robert Tomšik
