Pamatuji si, že jsem toužila psát ještě dříve, než jsem to uměla. Když jsem byla dítě, rodiče mi vždycky četli a od té doby mě fascinuje vyprávění a hlavně psané slovo.
Tišina je Vaší první knihou. Kde jste přišla na námět tohoto románu?
Ze začátku jsem nevěděla, že by mohl být právě o starší vdově, která truchlí pro svého zesnulého manžela, a jejím boji se všeobecnými představami společnosti o smutku. Co jsem věděla, bylo to, že chci prozkoumat smutek, a to především v moderním kontextu, kde se naše staré způsoby přijetí smrti (prostřednictvím náboženství a mytologie) vytrácejí.
Můžete čtenářům stručně přiblížit dějovou linku?
Tišina je román zachycující vnitřní život postarší vdovy, která lpí na dodržování hlubokého smutku po smrti svého manžela. Je to také příběh o tom, jak se její tři dospělé děti vypořádávají s trvalým přáním své matky zvolit smutek před životem a jak se jí snaží pomoci.
Jaký vztah mají k hlavní hrdince její děti posmrti otce?
Děti mají své vlastní způsoby jak pomoci své matce vyrovnat se se ztrátou a steskem po otci. Smutek jejich matky na sebe také strhl pozornost a zabral tolik místa a času, že děti vlastně nikdy neměly příležitost truchlit. Nejstarší Jon je ze všech tří nejpragmatičtější. Ve svém věcném a povzbuzujícím způsobu zvládání matčina smutku je to možná právě on, kdo jí nakonec pomáhá nejvíce.
Kniha je nabitá různými emocemi, přesto ústředním pocitem je smutek. Jak se se smutkem v životě umíte vypořádat vy sama?
Nejspíš nemám svůj vlastní způsob zvládání smutku. Myslím, že je to důležitá a nevyhnutelná součást existence. Vážně mi nevadí.
Jak moc jsou pro vás v životě důležité zážitky a vzpomínky? Vracíte se ráda do minulosti?
Ne, ve skutečnosti jsem začala psát o mnohem mladší ženě. Pak se na stránce náhle objevila starší vdova a bylo jasné, že tohle je její příběh. Od té doby to bylo jen o snaze držet krok s tím, jak chtěla, abych její příběh vyprávěla. Měla o sobě velmi umíněnou představu! Myslím, že jsem román dokončila za měsíc a něco málo.
Co byste doporučila mladým začínajícím autorkám? Máte nějakou spisovatelskou radu?
Moje jediná rada by byla hodně číst. Nejen fikci, ale také o historii a filozofii. Rozšířit si své obzory, vidět širší souvislosti a lépe porozumět kontextu, ve kterém člověk žije a píše.
Tento rok má vyjít váš další román. O čem bude?
Moje další kniha bude o něčem úplně jiném, ale zároveň stejném. Příběh je zasazen do fiktivní malé vesnice kdesi v severozápadní části Norska, kde převládá nehostinné prostředí hor a kde jsou těžké životní podmínky. Zajímá mě tedy otázka směrem k místním lidem: Proč zůstávají?
Text: Kateřina Žídková a Iva Viejová
Foto: Sturlason
Ze začátku jsem nevěděla, že by mohl být právě o starší vdově, která truchlí pro svého zesnulého manžela, a jejím boji se všeobecnými představami společnosti o smutku. Co jsem věděla, bylo to, že chci prozkoumat smutek, a to především v moderním kontextu, kde se naše staré způsoby přijetí smrti (prostřednictvím náboženství a mytologie) vytrácejí.
Můžete čtenářům stručně přiblížit dějovou linku?
Tišina je román zachycující vnitřní život postarší vdovy, která lpí na dodržování hlubokého smutku po smrti svého manžela. Je to také příběh o tom, jak se její tři dospělé děti vypořádávají s trvalým přáním své matky zvolit smutek před životem a jak se jí snaží pomoci.
Jaký vztah mají k hlavní hrdince její děti posmrti otce?
Děti mají své vlastní způsoby jak pomoci své matce vyrovnat se se ztrátou a steskem po otci. Smutek jejich matky na sebe také strhl pozornost a zabral tolik místa a času, že děti vlastně nikdy neměly příležitost truchlit. Nejstarší Jon je ze všech tří nejpragmatičtější. Ve svém věcném a povzbuzujícím způsobu zvládání matčina smutku je to možná právě on, kdo jí nakonec pomáhá nejvíce.
Kniha je nabitá různými emocemi, přesto ústředním pocitem je smutek. Jak se se smutkem v životě umíte vypořádat vy sama?
Nejspíš nemám svůj vlastní způsob zvládání smutku. Myslím, že je to důležitá a nevyhnutelná součást existence. Vážně mi nevadí.
Jak moc jsou pro vás v životě důležité zážitky a vzpomínky? Vracíte se ráda do minulosti?
Ne, ve skutečnosti jsem začala psát o mnohem mladší ženě. Pak se na stránce náhle objevila starší vdova a bylo jasné, že tohle je její příběh. Od té doby to bylo jen o snaze držet krok s tím, jak chtěla, abych její příběh vyprávěla. Měla o sobě velmi umíněnou představu! Myslím, že jsem román dokončila za měsíc a něco málo.
Co byste doporučila mladým začínajícím autorkám? Máte nějakou spisovatelskou radu?
Moje jediná rada by byla hodně číst. Nejen fikci, ale také o historii a filozofii. Rozšířit si své obzory, vidět širší souvislosti a lépe porozumět kontextu, ve kterém člověk žije a píše.
Tento rok má vyjít váš další román. O čem bude?
Moje další kniha bude o něčem úplně jiném, ale zároveň stejném. Příběh je zasazen do fiktivní malé vesnice kdesi v severozápadní části Norska, kde převládá nehostinné prostředí hor a kde jsou těžké životní podmínky. Zajímá mě tedy otázka směrem k místním lidem: Proč zůstávají?
Text: Kateřina Žídková a Iva Viejová
Foto: Sturlason
