Údajně jste začala psát už v sedmi letech, když jste dostala svůj první psací stroj. Je to pravda? A co jste jako dítě tenkrát psala?
To je pravda. Příběhy jsem si vymýšlela dokonce ještě předtím, než jsem se naučila psát. Když jsem je pak dokázala ze své hlavy vypustit na papír, bylo to osvobozující. Ostatně první věc, kterou jsem psala, byl deník. Už v první třídě jsem měla potřebu uchovat si myšlenky, dokumentovat věci kolem sebe. A to se od té doby moc nezměnilo. Píšu o tom, co mi připadá důležité, s čím se setkávám ve svém okolí, ve svém životě. Jen témata a perspektiva se mění. A pokud mám zmínit první povídku napsanou na onom psacím stroji, tak to byla taková fanfikce na Krásku a zvíře. Dodneška ji mám schovanou.
Ve svých současných knihách zpracováváte témata mezilidských vztahů, lásky, ztráty a hledání osobní svobody. Proč zrovna tohle?
Vztahy jsou moje oblíbené téma. Zkoumat lidi a jejich interakce, pozorovat, jak se chovají, co říkají a hlavně, co neříkají. A když říkám lidi, myslím tím taky (a možná především) sebe. Jsem hodně introspektivní, ráda analyzuju. Se svými hrdiny jdu až na hranu a čekám, jestli přepadnou nebo to vybalancují.
Jak u vás vypadá proces psaní? Máte předem promyšlený příběh od A do Z, nebo vzniká postupně?
Obvykle mám vymyšlené postavy, a pak se jenom nechám vést. V hlavě se mi objeví první scéna, často třeba jen první věta. Někdy jsem i já sama překvapená, kam se to vyvine. Takže ne, příběh vymyšlený nemám, ale svoje hrdiny a jejich motivace musím znát opravdu důkladně. V mých knížkách se vlastně neděje nic speciálního. Jen život. Stěžejní je, kdo ho žije a jak.
Kde berete pro tyto příběhy inspiraci?
Vyrůstala jsem v malé vsi, musím říkat víc?
Blízcí je název vaší druhé knihy. Co konkrétně v ní řešíte?
Strach z opuštění, nepřijetí, stesk a frustraci, která plyne z nepochopení. Také to, jak těžké je být si blízcí – a jak snadné je jeden druhého ztratit. Vztahy nejsou černobílé ani jednoduché. Můžeme si někoho někam zařadit, ale je lehké se mýlit. Moje hlavní hrdinka Bára přesně takový aha moment zažije hned několikrát.
Jakým způsobem fungujete s hrdiny vašich knih? Prožíváte s nimi jejich osudy pouze při psaní a po vydání knihy se s nimi rozloučíte, nebo se od nich nedokážete odstřihnout?
Každá z těch postav se stane součástí mě, protože jí věnuju opravdu velkou mentální kapacitu. Přemítám o jejím životě, hlavou mi běží scény, které sice nikdy nenapíšu, ale potřebuju si je v hlavě prožít. Takže vlastně vůbec netrpím, když se s hrdiny loučím, protože myslím, že ve mně svým způsobem zůstanou už napořád.
Kromě čtení patří mezi vaše koníčky i fotografie. Neuvažovala jste někdy o tom, že byste místo beletrie zpracovala nějakou fotografickou knihu?
Na to ještě potřebuju nasbírat materiál. Nechtěla bych vydat jen knihu plnou líbivých fotek. Pokud už bych do takového projektu šla, musel by mít nějaký přesah, příběh, obstát v kontextu času. Něco v hlavě mám, na disku taky, ale jestli z toho někdy něco vzejde, to je otázka. Možná jednou.
Co máte právě rozečteno? A je nějaká kniha, kterou jste četla, vaší srdcovkou, ke které se třeba vracíte?
Mám rozečtený Návrat od Petry Dvořákové. Mojí srdcovkou je určitě Domov na konci světa od Michaela Cunninghama. Je to knížka, ke které se vracím, protože pokaždé, když ji čtu, najdu v ní něco jiného. Poprvé jsem ji četla v osmnácti a byla to úplně jiná knížka, než když jsem ji četla ve třiceti. Pak u nás málo známá, ale výborná polská spisovatelka Marta Dzido a její povídková kniha Jahodová sezóna. Tu doporučuju všude a všem. Obecně ale čtu převážně české autorky. Veroniku Opatřilovou, Petru Soukupovou, Ditu Táborskou, Janu Jašovou, Viktorii Hanišovou… mohla bych pokračovat dlouho. Myslím, že ženy teď opanují českou literární scénu a mě to těší, protože přináší nová témata a nové perspektivy. A to je důležité.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Marek González
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
