Vaše kniha Panoptikum pana Perkinse získala cenu Magnesia Litera v kategorii detektivka. Co vám proběhlo hlavou bezprostředně po vyhlášení výsledků? Vzpomenete si na svou první reakci?
Byl to takový malý šok. Na jednu stranu překvapení, že jsem cenu získala, na druhou stranu to pro mě v tu chvíli byla stresová situace, protože jsem musela jít na pódium a mluvit v přímém přenosu, na což nejsem absolutně zvyklá a při mojí introvertní povaze to rozhodně není něco, co bych si užívala. Tu vzpomínku mám celkově dost zamlženou. Vím, že jsem se soustředila hlavně na to, abych šla ze správného směru a postavila se na značku, jak nás instruovali ještě před přenosem. Teprve když jsem tohle měla za sebou a posadila jsem se zpátky na svoje místo, začala jsem všechno vstřebávat a konečně se dostavila i radost.
Jak vítězná kniha vznikala? Měla jste příběh promyšlený dopředu, nebo se vyvíjel spontánně v průběhu psaní?
Když píšu, tak je to většinou spontánní, takže často nevím, co se stane v následující kapitole. To je to, co mě na psaní baví. Kdybych si všechno promyslela předem, měla bych pocit, že mám hotovo – byť jen v mojí hlavě – a neměla bych takovou motivaci dát příběh „na papír“. U Panoptika pana Perkinse probíhal tvůrčí proces stejně. Na začátku stál nápad na příběh z prostředí panoptika, ve kterém dojde k vraždě. Kostra s prostřelenou lebkou je objevená po více než sto letech a rozjíždí se pátrání. V tu chvíli jsem ale nevěděla ani kdo je oběť, ani z koho se vyklube vrah. Postupně jsem vytvářela jednotlivé postavy a zápletka se rozkrývala tak trochu sama.
Tím, že píšu detektivky, do sebe samozřejmě musí všechno logicky zapadnout, takže po první verzi textu, kdy už je příběh jasný, následují další úpravy. Mimo jiné v této části procesu ladím stopy vedoucí k odhalení pachatele – musí jich být tak akorát, aby čtenář dokázal vraha odhalit, ale ne zase příliš, aby to pro něj nebylo moc snadné.
Existují reálné události nebo osoby, které vás k Panoptiku pana Perkinse inspirovaly?
Inspirovalo mě především reálné místo – tropická zahrada, která fungovala na konci devatenáctého století kousek od Paříže. Vznikla sice primárně pro prezentaci exotických rostlin, ale záhy tam začali být vystavováni i lidé – většinou obyvatelé z kolonií, na které se Francouzi chodili dívat jako na atrakci. Místo samozřejmě časem zaniklo a zůstaly po něm jen ruiny. A já jsem právě podobné prostředí využila ve dvou časových rovinách – na konci devatenáctého století se ocitáme v zábavním parku, kde vystupují lidé nevšedního vzhledu, a v současnosti na to stejné, ale teď už zpustlé a opuštěné místo přijíždí historik Ben, aby odhalil, co se tam tehdy stalo.
Co se týče postav, pracovala jsem s typickými lidmi, kteří kdysi v panopticích vystupovali – obr, trpaslíci, hadí žena nebo vousatá dáma. Načítala jsem si informace o skutečných osobách, takže v knize se tu a tam nějaká informace z jejich reálného života mihne. Je tam například zmínka o tom, že když se měla siamská dvojčata fotit, chtělo jedno z nich zakrýt dekou svého slabšího bratra, aby mu snímek nekazil. Tu událost jsem si vypůjčila ze života slavných siamských dvojčat Colloredových, o kterých se tradovalo, že pohlednější z bratrů běžně zakrýval svého sourozence pláštěm, aby příliš nepoutal nežádoucí pozornost.
Četla jsem o vás, že máte ráda tajemno. Zažila jste vy sama někdy něco tajemného? Něco, co třeba nejde úplně racionálně vysvětlit?
Mám ráda tajuplné příběhy, ale v běžném životě jsem spíš racionální člověk. Takže nic vyloženě nevysvětlitelného jsem asi nezažila. Občas se mi ale stává, že na některých místech cítím určitou energii nebo zvláštní atmosféru. Často mě v takových situacích začnou napadat nové příběhy nebo se mi v hlavě „zjevují“ postavy, které potom využiju ve svých knihách. Taková místa nacházím nejčastěji v přírodě, ale můžou to být i historické objekty, které mají tu výhodu, že se k nim často už nějaké příběhy nebo legendy pojí – a z těch se potom dá skvěle vycházet.
Kdo bývá prvním čtenářem a zároveň prvním kritikem vašich knih?
Doteď jsem rukopisy před vydáním posílala rovnou do nakladatelství, takže k mým blízkým se dostala až finální kniha. První čtenáři byli samozřejmě z okruhu rodiny a nejbližších přátel. Dostávala jsem od nich víceméně pozitivní zpětnou vazbu, což mě přirozeně potěšilo a povzbudilo k dalšímu psaní. Podněty pro další tvorbu čerpám i z toho, co se komu z nich líbilo, jakým způsobem nad příběhem přemýšleli a jak si utvářeli hypotézy ohledně pachatele. Protože každý čtenář to má jinak a autora samotného některé cesty vůbec nenapadnou.
U nově připravované knihy jsem se rozhodla dát ještě nevydaný rukopis k přečtení kamarádce Petře Kolaříkové, která je velkou fanynkou detektivek, takže jsem věděla, že pro mě bude mít určitě nějaké podnětné komentáře. Pomohla mi taky odhalit drobné chyby a nesrovnalosti, které se při větším množství textu na stránky chtě nechtě dostanou.
Čtete české detektivky? Máte oblíbeného autora nebo autorku?
Na čtení bohužel nemám tolik času, kolik bych chtěla. Navíc nečtu jen detektivky, snažím se obsáhnout různé žánry. Přiznávám, že z detektivek nejradši sáhnu po těch severských. Co se týče českých, ráda si přečtu knihy od Michaely Klevisové.
Co plánujete dál? Mohou se čtenáři těšit na další knihu s detektivní zápletkou?
Moje třetí kniha s názvem Kletba japonského náhrdelníku vyjde na podzim opět v nakladatelství MOBA. Bude to jako vždy detektivka a čtenáři se v ní mohou těšit na novou vyšetřovatelskou dvojici – tentokrát to bude major Dalimil Knot, kterému s případy pomáhá jeho asistentka Emma. Příběh se točí kolem tajemného šperku, který přiveze z Japonska mladý cestovatel, jenž se posléze stane obětí vraždy. Ukáže se, že náhrdelník je podle legendy prokletý – každý, kdo se ho zmocní neprávem, zemře. Vyšetřovatelé tak pátrají nejen po několikanásobném vrahovi, ale právě i po japonském náhrdelníku. Ten se totiž postupně dostává k novým majitelům a každý z nich je rázem v ohrožení života.
V mých předchozích knihách vystupovali detektivové z řad amatérů, profesionální kriminální policie bude tedy tentokrát novinka. Zároveň bych byla ráda, aby se tato kniha stala úvodním dílem plánované série, takže se čtenáři s hrdiny setkají i v dalších pokračováních.
Cítíte po úspěchu s Panoptikem pana Perkinse větší tlak na vaše další projekty?
Určitě ano. Cenu vnímám i jako určitý závazek. Když vás jako autora nikdo nezná, tak od vás taky moc neočekává a můžete jen příjemně překvapit. Pokud ale obdržíte takové ocenění, jako je Magnesia Litera, vaše tvorba bude asi od té chvíle posuzována poněkud přísněji. Já se samozřejmě na každé knize snažím pracovat co nejzodpovědněji, tak doufám, že do budoucna čtenáře nezklamu.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv nakladatelství MOBA
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
