Kdy se u vás probudila láska k přírodě?
To nevím. Byla to tátova práce. Byl učitelem biologie a rád chodil ven a určoval rostliny, hmyz, ptáky. Všechno ho zajímalo. Jak jsem s ním chodil, jeho vášeň se přenesla i na mě.
Kniha Divočina je naše šance je vedena formou rozhovoru. Jak se vám spolupracovalo s autorem, novinářem Radkem Štěpánkem? A jak dlouho se znáte?
Radka znám od doby, kdy jsem se stal ředitelem národního parku. On byl už tehdy takový světlý bod mezi novináři, protože nedělal ze všeho konflikt. Vždycky ho víc zajímalo, jak se věci doopravdy mají a co o nich všechno víme. V té době na Šumavě zuřilo několik konfliktů najednou a nebylo snadné být nestranný. A Radek podle mě nestranný byl. A nebyl povrchní.
Je v publikaci nějaké poslání, apel na lidi, společnost?
Jako u každého díla je to víc věc čtenáře, jestli tam nějaký apel vidí, než toho, kdo poskytl rozhovor. Vyjadřovat nějaký apel rozhodně nebylo mým cílem. My jsme si povídali o tom, jak to asi celé funguje. V přírodě. A pochopitelně: pořád nevíme vše. Hodně našich řečí se vedlo kolem divočiny a jejího smyslu v moderní době. To je pravda. A já se snažil říci, že mě samotného překvapuje, že respekt k divoké přírodě není ani u moderní společnosti něco automatického. Udržet kus přírody řadu let bez lidské intervence vyžaduje spoustu energie.
V knize rozebíráte různá témata, jedním z nich je návrat vlků do přírody. Proč je toto kontroverzní téma důležité? Jak to vůbec s vlky v přírodě vypadá v současnosti?
Vlci na Šumavě by vlastně neměli být vůbec kontroverzní téma. Na Šumavu se před řadou let vrátili divočáci, které jsme
dříve vyhubili, podobně jako vlky. A nikdo to za kontroverzní téma nepovažoval. Vlci do přírody patří také a jejich efekt je vidět. Odrůstají lépe jedle nebo javory. Jen proto, že býložravci jsou ve větším pohybu a je jich o něco méně. Teď tu máme pár smeček, díky nimž se stavy vysoké zvěře na několik let stabilizovaly. Takže se plní model fungování divoké přírody v její vlastní rovnováze.
Zaujala mě také kapitola nazvaná Stromy vyprávějí svůj vlastní příběh. Jaký?
Stromy vyprávějí mnoho příběhů. Jsou to živé entity, takže každý z nich má, stejně jako lidé, svoji minulost, svá traumata i doby šťastného růstu. A les, jako společenství těchto bytostí, lze přirovnat k národu, který na nějakém území žije, snaží se přežít, a odolává různým vlivům. Hodně se dá vyčíst z letokruhů, také z půdy, z hub...
Dozvíme se i to, co spousta z nás dnes určitě také vnímá – lidé téměř přestali (až na jednotlivce) chodit do přírody. Je to podle vás nenávratné, nebo je něco, čím bychom je opět mohli k vycházkám a toulkám krajinou (nejen po vybudovaných cestách) přimět?
Tady se asi spousta lidí ohradí, protože mnoho z nich je zvyklých chodit do přírody. Běhat, chodit na procházky, jezdit na kole. V té knize je to spíš myšleno jinak, že lidé málo chodí do přírody tak, aby ji vnímali skutečně plnohodnotně. Aby chodili i bezcestími. Dřív bylo v přírodě spousta lidí, protože tam žili a pracovali. Takových lidí je už málo. A mnozí z těch, kteří chodí do přírody, ji vnímají více jako kulisu než jako životní prostor. Chceme na to jen upozornit. Třeba se někdo, kdo si to přečte, zamyslí a zkusí to jinak.
Šumava nabízí jedinečné ekosystémy, které se nikde jinde u nás nenachází. Píše se v knize také o nich?
My tam nerozebíráme nějaké přírodní zvláštnosti. Bavíme se spíš o tom, jak to funguje jako celek. A co je na tom fascinující.
Údajně vzniká na Šumavě něco, co nemá ve střední Evropě obdoby. Prozradíte, co to je, nebo čtenáře odkážete na knihu?
To není nic tajného. Už dnes je na Šumavě a v Bavorském lese největší souvislé lesní území, kde se netěží a kde se nechává příroda sama sobě. Přináší to efekty, které překvapí, někdy i šokují. Nakonec ale vlastně vždycky přinesou pocit úžasu a něčeho, co by se dalo nazvat prozřením. Nebo osvícením.
Jak vidíte budoucnost ochrany přírody nejen v našem největším národním parku, ale v celé České republice?
Bohužel nelze říci, že by národní parky ležely v prostoru mimo politiku. Jsou to zařízení zřízená státem, a tak má politický vývoj na jejich stav velký vliv. Vidíme to dnes na Slovensku. Na Ukrajině řada chráněných území kvůli válce zanikla. Já doufám, že v Čechách budou vždy chápána jako národní divadla přírody. A tím budou ochráněna před případnými nešťastnými rozhodnutími, která by je vrátila do stavu produkčních a intenzivně využívaných oblastí.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Soňa Mäkká
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
