Jente Posthuma je nizozemská spisovatelka. Na kontě má zatím tři knihy a potenciál je velký, jelikož sbírá nominace na různé literární ceny. Její první a třetí román v češtině zatím nenajdeme. Druhý román vyšel v češtině letos s názvem Na co radši nemyslím. Jelikož mě autorka zaujala, vyhledávala jsem si o ní doplňující informace. Její první dvě knihy mají společné prvky – ztrátu milované osoby, duševní zdraví, vztahy a identitu. A jak jsem zjistila z recenzí první knihy, využívá i stejného stylu.
Teď už se ale pojďme přesunout k samotnému románu Na co radši nemyslím.
Styl Jente Posthumy je úsporný, ale hluboký. Kapitoly jsou krátké, někdy i jen pouhý odstavec a přeskakují v čase – autorka využívá vzpomínek z dětství, dospívání i dospělosti před tragickou událostí. Posthuma si jako hlavní hrdinku zvolila jedno z dvojvaječných dvojčat. Její bratr je nazývá Jedničkou (on) a Dvojkou (ona). V dětství jsou nerozlučnými sourozenci a plánují si, že se ve svých 28 letech přestěhují do New Yorku a budou spolu bydlet. Oba se nějakým způsobem potýkají s psychickou zátěží. Dvojka nemůže matce odpustit, že pro ni byl prioritou její bratr, nedávala jí něhu, pohlazení či podporu. Jednička brzy zjistí, že je „jiný“ a líbí se mu stejné pohlaví. Možná i to vede k tomu, že to vycítí jeho spolužáci a dochází k šikaně.
Příběh se veze na melancholické vlně. Ačkoliv pokrývá tři desítky let jejich života, děj se nijak dramaticky neposouvá a poklidně plyne. To, že Jednička spáchá sebevraždu, se dozvíme už z anotace. Otázkou zůstává, co si počít s tíhou, jaká leží na sestře. Vždycky byli dva. A teď zbyla z dvojčat jen ona. Měla to poznat? Mohla tomu zabránit? Snaží se na to přijít pomocí bratrova deníku a prostřednictvím vzpomínek. Text je napsán s citlivostí, ale autorka i do tak palčivého tématu dokáže vměstnat trochu humoru. Spisovatelka pracuje s námětem, který je dnes často diskutovaný – deprese. Co to vlastně je, jde ji poznat, jde ji cítit, jak s ní pracovat, jak poznamenává blízké osoby člověka s depresí?
Možná váháte, zda sáhnout po knize, která otevírá tak těžké téma. Ale ano, udělejte to. Styl Jente Posthumy je syrový, není podbízivý, je svěží a bude ve vás rezonovat.
Recenzentka Radka
