Číst o životní pouti křehké Irene ve mne vyvolal pocit zmaru. Přemýšlela jsem, zda se opravdu může člověk narodit již s daným osudem a proč někdo už od dětství schytává jednu ránu za druhou, ačkoliv je to nesmírně hodný a obětavý jedinec. Ovlivňují náš pozemský život ty minulé, o kterých uvažujeme až ve chvíli, kdy nerozumíme tomu, co se nám právě děje a snažíme se porozumět, proč se to děje zrovna nám? Než k tomuto poznání dojdeme, necháme se unášet vůlí proutku unášeného proudem vody či jako chmýří pampelišky plující vzduchem a hledáme sami sebe, cestu, jak uklidnit svou rozjitřenou mysl a rozpáranou duši. A když to nakonec dokážeme, nalezneme naději i v té nejtemnější době, jaká nás kdy potkala.
Ptačí hotel je útočištěm pro toho, kdo truchlí kvůli nesmírné ztrátě a zároveň nemá kam jinam jít, jelikož domov se v té stejné chvíli stává nedosažitelným. I Irene si do hotelu našla cestu. Jak se sami přesvědčíte, očistná kúra tohoto kouzelného místa dokáže opravdu velké divy.
Velmi citlivý příběh plný bolestných pasáží, avšak se špetkou naděje že i ten největší zmar, který nás v životě potká, můžeme překlenout, ovšem za cenu obrovských šrámů na duši i těle. Jen ti nejsilnější mohou v útrapách pokračovat dál, nalézt v dalších dnech, týdnech, měsících, rocích nějaký smysl a dát naší vesměs bezcenné existence důvod, proč tu i nadále jsme – být prospěšným druhým. Jen slabí se neumí postavit svým démonům a vzdají se.
Není to však jen o Irene. Pohnutých příběhů je v knize rozebráno hned několik a z mnohých si můžeme jako čtenáři odnést určité rady do našich vlastních životů.
Emotivní čtení, které rozhodně stojí za přečtení. Třeba i v době, kdy zrovna nevíte, co si sami se sebou počít…
Autor: Denisa Šimíčková
